Páteční večery bývají dlouhé a poklidné. Zpravidla je s mojí drahou polovičkou trávíváme sledováním některého z filmů, na nějž si v průběhu týdne brousíme zuby, případně se za konzumace špaget s parmezánem a sušenými rajčaty bavíme komentováním stupidity reality show typu Hotel Paradise či Farmář hledá ženu. Závěr týdne však může vypadat i jinak, kupříkladu jako pátek 15.6., kdy jsme namísto pokleslého nicnedělání narušili předvíkendový stereotyp a rozhodli se vyrazit do klubu Rock Café, kde pražští CURLIES za asistence kapel CHEERS! a STICX křtili novou placku s názvem DOBRÝ DEN, TĚSÍ MĚ…
20:00 je dle internetových stránek klubu, jakož i fám, které kolují sociálními sítěmi, oficiálním časem, kdy má punkový večírek propuknout. Ještě v 19:45 se doma s napůl navlečenými kalhotami a kouskem palačinky v ruce snažím nalézt všechny komponenty k sestavení vypůjčeného fotoaparátu, kterým hodlá má pobočnice zvěčnit průběh dnešního večera. Ta se mezitím líčí v koupelně a za mého stálého popohánění slovy „pospěš si, přijdeme pozdě“ kmitá zručnýma rukama, aby svému dívčímu kukuči vdechla o něco více elegance, půvabu a ženské zralosti, jichž (dle jejích slov) bez tohoto rituálu dosáhnout nelze.
ÚTĚK OD LEPKAVÉHO DAVU…
Pozdní příjezd do Rock Café provází nepříjemné hryzání svědomí, jež se projevuje při každém, byť nijak zásadním, časovém skluzu. Máme štěstí; buďto informace, získané ze sociálních sítí a internetových stránek klubu, lhaly, anebo se start akce zkrátka jen o něco posunul. Tak či onak, k promeškání vystoupení plzeňských Cheers! nedochází. Sedmero hudebníků v čele se zpěvákem Pavlem Steidlem, který svou formaci krom dvou zástupkyň něžného pohlaví obohatil i o drsný vokální projev, neváhá, a ve svém poměrně rozvleklém hracím čase pražskému publiku jasně předvádí, jak mohou irské rytmy, symbioticky propojené s prvky punku a folku, prohánět tělem proudy endorfinů. Nonšalance, přívětivost a poddajnost jsou již na první pohled silnými stránkami kapely a dík benevolenci publika postupně z muzikantů opadávají i poslední střípky nervozity, čímž jejich show graduje nejen na zajímavosti, ale i hudební kvalitě.
Otěží, udávající směr běsnění přítomného davu, se po vystoupení Cheers! ujímají hlavní hvězdy večera, pražští Curlies. Při příležitosti křtu nového cd se sešlo nemalé množství příznivců, což kudrnáčům zcela očividně zvedlo náladu. Narozdíl od předskokanů se pražská parta nenechává dlouho prosit a sebevědomým nástupem na pódium startuje energickou podívanou, jejímž gró jsou pot, dřina a doslova vodopády entusiasmu. Byť opojná euforie skalních fandů nezná hranic, osobně neshledávám kombinaci punkových rifů a skotských dud ve stylu PIPES AND PINTS až tak oslnivou, spíše je pouze jakýmsi přiléváním oleje do ohně monotónnosti, jež v kombinaci s lapsy mistra zvukaře vyhání některé ze zvědavců směrem k baru, kde se raději oddávají alkoholovým radovánkám.
Zhruba po třech odehraných písních nastupují na pódium za bouřlivých ovací hosté Curlies, aby společně symbolicky zkropili zbrusu nový hudební nosič proudem šampaňského. Rituálu se ujímá Jaroslav Špulák, věhlasný hudební publicista a spisovatel, který čerstvě pokřtěné CD nedbale vhazuje do chřtánu hladového publika, přičemž bubeník kapely STICX Martin Pešťák využívá chvilky nepozornosti k ukořistění zpola prázdné lahve šampaňského. Koncert pozvolna opět navazuje na divokou atmosféru, jež předcházela jejímu chvilkovému narušení, to už se ale společně se svojí drahou polovičkou dereme směrem k východu ze sálu, jelikož závany horkého vzduchu, jež ovívají naše těla, jsou stále čím dal nesnesitelnější. Závěr setu si tak raději vychutnáváme v malém, ovšem o něco vzdušnějším předsálí, kde se k sobě coby zvlhlé, po domácku vypracované těsto, nelepí tělo na tělo.
… DO SÁLU ZEJÍCÍHO PRÁZDNOTOU
V mezičase krátké pauzy a entrée kapely STICX narážíme na jejich trumpetistu, Daniela Balína, díky jehož pozvání jsme na akci dorazili. Sotvaže jsme prohodili několik slov, nastupují domažličtí k akci, nyní již před značně prořídlým publikem. Absence většího počtu zvědavců nikterak nekazí kvalitu vystoupení, naopak, dík dostatku prostoru k pohybu a o poznání méně vydýchanému vzduchu se atmosféra stává osobnější, čímž se usnadňuje i komunikace s fanoušky a náhodnými posluchači. A nutno podotknout, že STICX k nim promlouvají opravdu hojně, z dosud shlédnutých interpretů rozhodně nejvíce – ať už vyprávěním zábavné historky o přespání u jednoho z členů kapely, jehož pointa tkvěla v radioaktivním pissingu na podlahu poblíž hlavy spícího zpěváka, či vyzýváním publika k podpoře sólových výstupů již jednou zmíněného Daniela Balína, jehož instrument dodává tvorbě kapely grácii a zároveň tak zjemňuje její hutnou punk-rockovou konzistenci. Jediným neduhem se může jevit zdánlivá prostoduchost textů jednotlivých písní, ta je však bezpečně vyvážena dostatkem vtipu a nadmírou zápalu, jimiž STICX v průběhu svého vystoupení nikterak nešetří.
S posledním potleskem přichází půlnoc. Po zemi se válí směsice nepořádku, čítající zašlapané cigaretové nedopalky, popraskané plastové kelímky, moře vylitého piva a jakýsi hadr, který možná kdysi býval svrškem některého z návštěvníků. K celistvosti punkové poetiky schází už jen opilec, který by se v tomto bordelu spokojeně rochnil, ovšem staré dobré přísloví „V nejlepším se má přestat“ k tomu nikoho z přítomných nesvedlo. Tak třeba příště.
Fotografie : © Alexandra Bartoňová