Na akci jsem byl se svou polovičkou, pro níž to byl druhý festival v životě a která měla donedávna o strávené dovolené mírně odlišné představy. Takové představy se liší jen v kosmetických maličkostech, např. představa komfortního noclehu se může poněkud lišit od skutečnosti, kterou je mrňavý starý stan za tři stovky. Rovněž výhled kdesi v letovisku může být pro někoho lákavější než nekonečná louka posetá dalšími stany a auty. Na dovolené je také možno poznávat exotičtější cizince a kultury, než jsou tisíce mániček, nemluvě o obdivování jinačích architektonických monumentů, než je zdařilá pódiová scéna skupiny Kreator. Rovněž místní speciality kdesi na jižním pobřeží v sobě mohou mít více tajemství než klobásy, bramboráky a výtečná česnečka. Ba co více, údajně existují zvuky, které dokážou být ještě zvukomalebnější než klavírně orchestrální preludie Fleshgod Apocalypse. Ale přesto od této osoby, jejíž zájmy se s touto kulturou značně míjejí, nezazněl za celý víkend ani náznak nespokojenosti či specifických požadavků. Na záchod by mohla každý ráno usednout i anglická královna, večer to samozřejmě bylo horší, ale to už je věc schopnosti manažerského plánování každého jedince a kontroly nad procesy odehrávajícími se ve vlastním těle.
PÁTEK
Půl hodiny před polednem nastupují na scénu kanadští SKULL FIST. A vstup je to vskutku impozantní. Odrbané džísky, ještě rozdrbanější plesnivé džíny, vytahaná trička, na hlavách nedbalý rozcuch delších vlasů a v neposlední řadě přidrzle frackovské výrazy ve tvářích. Svou půlhodinu slávy napěchovali uřvaným rychlým americkým heavymetalem „made in 1984“. Ale nenechte se mýlit, jde o novou mladou kapelu, které se jen podařilo trefit do noty všem staromilcům. Nechyběla typicky stavěná kytarová sóla, beglajty drhnuté pěkně od podlahy a pořádně vyječený zpěv. Při osobním setkání jsem zjistil, že se stejně jako já netají obdivem k legendárním Agent Steel. Dvojsólo kytaristů, kteří nad sebou čněli ve vertikální poloze (přeloženo do češtiny to znamená, že jeden hrál posazený na ramenou toho druhého) už jen nasadilo korunu povedenému vystoupení a nahnalo už na první autogramiádu slušnou řadu fanoušků. U oldschoolu zůstali i následující FUELED BY FIRE, tentokrát však mluvíme o nostalgické notě v thrashovém ranku, avšak se servírováním i po desítkách let exotický dojem vyvolávajících sekaných riffů připomínajících začátky Anthrax. Rychlým tempům učinili přítrž švýcarští TRYPTYKON. Kytaře se řádně přidává na zkreslení, a co chybí na rychlosti, to se přidává na zatěžkanosti a hutnosti. Řekl bych, že po předchozích náložích přišel tak trochu čas odpočinku, ale to by zhusta se valící riffy ve stylu Black Sabbath nesměly vší vahou dopadat na plzeňský beton. Dojem z fešné baskytaristky vyvažoval Tom Gabriel Warrior, který své hlasivky rozhodně nikterak nešetří. Z pirátů ALESTORM vidím jenom necelé tři písně, avšak jejich zpívánky podpořené klávesovou dvojúderkou vyzbrojenou harmonikovým zvukem mě příliš nevzaly. Z gurmánských a logistických důvodů nemohu posloužit reportem na vystoupení LEGION OF THE DAMMED a IN EXTREMO, avšak na závěrečný páteční čtyřblok už jsem zase zpátky s připravenými sluchovody. HYPOCRISY rozdávají lekce z pečlivě provedeného technického deathmetalu. Do dění začíná být pohlcováno široké prostranství a z návštěvníků i ve větší vzdálenosti od pódia se stávají místo přihlížejících zvědavců hypnotizovaní účastníci temného obřadu. Nevím, jak to parta kolem Petera Tagtgrena zařídila, ale úplně jsem zapomněl, že je všude kolem světlo. A z hlavy nevyhnatelná hitovka Eraser nasadila vystoupení jen pomyslnou korunku. O něco později výrazně měníme žánr, na pódium se totiž chystají hardrockoví mohykáni URIAH HEEP. Jak jsem se přesvědčil už na koncertě před dvěma lety, tito „mladíci“, kteří existují už 44. rokem, si rozhodně nepotrpí na nějaké nostalgické vzpomínání a plnění snů svým místy možná trochu senilním vrstevníkům. Byl bych ochoten se vsadit, že málokterá kapela o víkendu zahrála ve svém setu tak vysoké procento skladeb s datem vzniku od roku 2008 výše. Uriáši předvedli úchvatný energický set, který nenechal chladným nikoho bez ohledu na věk. V Russellovi Gilbrookovi našli nefalšovanou metalovou mlátičku, které nedělá problém rozsekat i metalové publikum. Připočtěme tradičně hravou prstohru Micka Boxe, skvostné klávesy Phila Lanzona, jistou basu a perfektní vokály Trevora Boldera, ale především úchvatný a bezchybný výkon Bernieho Shawa, který ukázal, jak má vypadat a zpívat frontman rockových hvězd. To vše udělalo z Uriášů vrchol pátečního setu a zřejmě i celého festivalu. Konkurenci našli až o více než 24 hodin později. A to si ještě ponechali stranou Tears Of The World a Wake The Sleaper, koncertní tutovky z předposledního alba. Cílem předchozích chvalozpěvů však rozhodně není jakkoliv shazovat následující W.A.S.P., na jejichž osmdesátkový rokenrol v americkém stylu jsem se obzvláště těšil. A dostal jsem přesně to, v co jsem doufal. Americký heavy metal se od evropského výrazně odlišuje jakýmsi imaginárním kouřem za upalujícími choppery a Blackie Lawless je jeho zosobněním. Autentickému dojmu chybělo jen pár stovek neblýskaných motorek, jež by mohly být zaparkovány podél krajních plotů, ale onen americký kýč nám byl zprostředkován alespoň Blackieho epesními botami. Set byl opřený o hitovky z 80. let, které byly velmi chytře dávkovány, takže vystoupení příjemně odsýpalo a vykouzlilo opojný úsměv na tvářích všech vnímajících. Zpěv byl excelentní, sbory správně načančané a kytarová sóla nezbytně patetická. Také jeden z vrcholů festu. Totéž bohužel nemohu říci o pátečním headlinerovi, kterým byli MEGADETH. Mustainovu hlasovou indispozici bych asi dokázal přehlédnout, koneckonců zpěv asi není pro nikoho tím největším lákadlem pro poslech Megadeth. Mě však jejich statický set složený z obligátního průřezu, který jsme mohli slyšet během několika let už potřetí, nechal zcela chladným a do prázdna vyzněla i snaha jediného šoumena v kapele, Davea Ellefsona. Přehrání výtečného posledního alba Thirteen by u mě nalezlo zřejmě pozitivnější odezvu. Dle slov vyslechnutých při opouštění areálu jsem ve svém zklamání nebyl zdaleka sám.
SOBOTA
Výběr úvodní kapely sobotního programu částečně navazoval na ten páteční. Přítomní se zřejmě před odjezdem na fest zabývali podrobným samostudiem, a tak si HUNTRESS nenechali ujít a v hojném počtu zaplnili prostranství před pódiem. A co ke své ranní kávě dostali? Další porci uřvaného amerického heavymetalu. A pokud mluvím o uřvanosti, tak tady to platí měrou vrchovatou, protože takové zacházení s hlasem, jaké předvádí Jill Janus (mimochodem původně operní pěvkyně) by asi nejednoho foniatra vedlo k uzavření své ordinace. Ohlas z publika je nadmíru příznivý, a tak se u stánku s autogramiádami opět tvoří fronta už od ranních hodin. Pokud tato hudba lezla do hlavy snadno, následující NEXUS INFERIS už bylo potřeba vnímat o poznání soustředěněji, na což je půlhodinový set poněkud krátký. Žánrově těžko zařaditelný mix všech odnoží extrémního metalu si své příznivce našel, i když je nutno přiznat, že řady před pódiem oproti úvodní kapele prořídly a potlesk trochu zeslábl, to však není něco, co by tyto pomatence se zrůdně červenými hlavami jakkoliv odradilo od touhy dělat hudbu po svém. Na českou notu zahráli DYMYTRY, a to nejen po stránce textové složky, ale i neustálým zdůrazňováním svého původu v průvodním slově. Rostoucí a nadmíru ochotně spolupracující, zpívající a skákající dav pod pódiem dával jasný důkaz o tom, že popularita této kapely je na strmém vzestupu. Na Dymytry se dobře kouká, jejich riffostroj se i dobře poslouchá, to se však nedá říci o vyloženě dětinských textech a nepříliš duchaplném mluveném slovu. Přesto mě jejich vystoupení, stejně jako mnohokrát předtím, potěšilo. Na GRAND MAGUS jsem se těšil už proto, že heavymetalová tria aby člověk hledal lupou. A slyšet zase po nějaké době nejnutnější sestavu bicí-basa-kytara bylo lákadlem, zvlášť když z nahrávek zní kapela opravdu dobře. Naživo však jejich trochu utahaný hevík tak dobře nezafungoval a i dav postupně řídl a využil vystoupení Grand Magus k občerstvovacím aktivitám či vyvenčení za branou. Řekové SEPTICFLESH se prezentují symfonickým deathmetalem, avšak v takové podobě, ve které musí symfonická složka hodně bojovat o to, aby nebyla rozřezána naostřenou kytarovou sekyrou. Jejich nářez však vnímám z bezpečí odpočinkového stanu. Pokud si někdo naopak na samplovanou symfonickou podporu nepotrpí, jsou to polští VADER. Oldschoolový deathmetal oproštěný od čehokoliv, co by jej jakýmkoliv způsobem zjemňovalo, pohlcoval svou autenticitou a dal vyniknout poctivému řemeslu, kde se mrtvoly porcují a servírují s obzvláště sadistickou brutalitou. Nejinak tomu bylo v Plzni, kde Vader vždycky najdou dostatek fanoušků, kteří se onoho pohřebního karnevalu rádi zúčastní. Po slovanských bratrech nastupuje domácí ARAKAIN, který výjimečně sází na svá první dvě alba Thrash The Trash a Schizofrenie. První z nich je kultem, druhé velemistrovským dílem. I přes mé neskrývané natěšení jsem byl na konci rozčarován. Ač nebylo ponecháno nic náhodě a na pódiu nechyběla kultovní metalová trička či džíska, celý set, který otevíral Pán Bouře (však se déšť spustil hned po prvních tónech), pro mě postrádal jakýkoliv nádech atmosféry. Poté přichází čas na POWERWOLF. Před dvěma lety je mnozí z nás viděli a slyšeli na stejném místě a stejné akci poprvé. A už tehdy bylo jasné, že je nevidíme a neslyšíme naposledy a že příště to bude v trochu jiném čase. Prostranství před pódiem je ještě plnější než na Arakain. Růst popularity vlků kopíruje v menší míře stoupání Sabatonu. Koneckonců, ani hudebně jim nejsou až tak vzdálení. Jsou zde mohutné symfonické plochy, chytlavé melodie a pořádná dávka šoumenství a umění pobavit publikum, které se do všech hrátek nechává ochotně svést. A jak hráli? Stejně jako před lety, jen s větším sebevědomím, většími zkušenostmi a s větší diváckou podporou. Právě excelentní práce s publikem, šoumenství zpěváka a klávesáka a umění nebrat se vážně dává do budoucna jasný vzkaz, že tahle cesta nahoru ještě není završena. Těžkou pozici tak před sebou měli moji oblíbenci AXXIS, jelikož velká část melodicky naladěného davu se vydala na autogramiádu a další část k občerstvení a následně k upřednostnění sezení před křepčením. Pokud je však na pódiu Bernhard Weiss a jeho sebranka, je o zábavu postaráno. Takhle pozitivně naladěnou kapelu je radost vidět a slyšet. Své vystoupení pojali jako pozvolnou cestu zpátky do minulosti, a tak se postupovalo od powermetalověji laděných skladeb z posledních alb směrem k hitovkám z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Dá se říci, že Axxis vytáhli ze svého repertoáru to nejlepší z obou zásadních etap své existence a v mistrovské podobě to naservírovali publiku. Bernhardovi to zpívalo jako z cédéčka, v refrénech byl podpořen skvostnými vokály basáka Roba Schomakera a klávesáka Harryho Oelerse, kteří si vystoupení očividně užívali. Marco Wriedt vše šperkoval rychlou malmsteenovskou prstohrou. A protože tato kapela funguje jako výchovna bubeníků pro kapely tvrdšího ražení a o trochu větší mezinárodní proslulosti, můžeme zatím jen hádat, kde zanedlouho skončí Dirk Brand. Nechyběla ani chvíle slávy pro slečnu z publika a samozřejmě ani Bernhardova lekce češtiny. Tuto kapelu si dám při nejbližší příležitosti s chutí znovu. Tentokrát jsem se pro změnu vydal na autogramiádu já, a tak nemohu posloužit reportem z vystoupení BEHEMOTH. Ovšem zmalovaná armáda fanoušků valící se v hojných davech od stanového městečka dávala jasně najevo, kdo se zanedlouho dočká více než vřelého fanouškovského přijetí. Headlinerem sobotního večera jsou KREATOR. Pokud je někdo doposud vnímal jako kvalitní německou thrashmetalovou kapelu, jež však stojí v hlubokém stínu slavnějších amerických kolegů, ten se zanedlouho nestačil divit. Kreator totiž neponechali nic náhodě a na vystoupení se připravili s důkladným německým perfekcionismem, takže na scénu byla skutečně radost pohledět. Skvostným grafickým ztvárněním svých alb jsou Kreator po dlouhá desetiletí známí, avšak pódium vyzdobené v duchu jejich posledního alba veškeré dojmy několikanásobně umocňovalo. A jakmile se začalo hrát, bylo každému jasné, jak má vypadat pravý headliner. Perfektně nazvučený nářez, parádní instrumentální výkony s třistaprocentním nasazením. Mille štěkal do mikrofonu s agresivitou nadopovaného dobrmana, z kytar stoupal dým a pro to, co předváděl za bicí soupravou Ventor, snad ani neexistují slova, kterými by se dal jeho výkon popsat. Neúnavná mašina, která porcuje vnitřnosti s takovou kadencí, že ji lidstvo nestíhá zásobovat oběťmi pro její běsnění. Od úvodní Violent Revolution až do konce se nedalo odtrhnout od pódia. Hlavní hrdinové předchozího dne byli touto řezačkou semleti do nejlevnější paštiky. Nadšení po ukončeném koncertu nabylo snad i hmotné podoby. Není tedy těžké uhodnout, jaké jméno se druhý den ráno ve všech zákoutích stanových měst nejvíce skloňovalo.
NEDĚLE
Nedělní ráno otevírala nenápadná powermetalová parta WARHAWK z Českých Budějovic. Šťastná ruka při výběru úvodní kapely byla pozlacena i potřetí. Tuto kapelu jsem viděl poprvé před několika lety na vyhledávací soutěži Můza. Od té doby se ve Warhawku měnili lidé a měnila se i hudba, která postupně získávala tvar a v současné době evidentně vykrystalizovala v ten správný mix energie, mírného progresu a hitových melodií. Za zmínku stojí klávesová sóla Pavla Dvořáka, který nebyl uschován za důmyslné kryty jako klávesáci z jiných kapel, nýbrž díky náklonu svého nástroje nechal nahlédnout do své instrumentální dílny všechny přítomné. Hlas Jolany Beňákové získal za poslední rok a půl, kdy jsem kapelu slyšel naposledy, nádherně syté altové zabarvení a Warhawk se tak mohou pustit na další steč českých pódií. Někdy se vyplatí tuzemskou scénu sledovat. Poté už se na pódium chystají FLESHGOD APOCALYPSE, pro mě do té doby zcela neznámý pojem. Neznámé věci mají překvapovat, a to se této kapele povedlo dokonale už při nástupu. Na festivalových pódiích už jsem viděl ledacos, ale nevzpomínám si, že bych kdy spatřil na metalovém pódiu pravé nefalšované piáno. A hezky vlevo ke kraji pódia, aby měl pianista kapelu za zády. Zkrátka jako v baru. A když je řeč o pianistovi, ten mě navnadil už několika tóny při zvukové zkoušce, inu přirozené zvuky mají jinou dynamiku než sebelepší klávesy. Fleshgod Apocalypse hrají poměrně brutální deathmetal, který je podpořený symfonickými samply a zběsilým klavírem, který tomu všemu dává horrorovou atmosféru. Tu ostatně umocňují i úbory pravých gentlemanů, nechybí ani motýlky. Další z kapel, o které se v následujících chvílích hodně mluvilo. Piáno bylo nejprve dost utopeno, ale postupem času si klestilo cestu na zvukový povrch. Tohle si dopřát v nějakém zapadlém baru (piáno by mohlo být klidně zaprášené a rozladěné), tak se asi ještě několik nocí budím ze snů. Následují budějovičtí SEVEN. Ač uznávám kytarové umění Honzy Kirka Běhunka, všechna ta tahavá legata v kombinaci se skladbami, ve kterých jsem marně hledal záchytné body upoutávající mou pozornost, mě bohužel nenadchla. Vynechávám brutální nářez od HATE a vracím se až na poslední čtvrtinu setu holandských HEIDEVOLK. Zpětně mě to mrzí, protože kapela evidentně dobře bavila četný dav pod pódiem, který odměňuje její chytlavý folkmetal hodně vřelým potleskem. Zajímavostí jsou dva zpěváci, z nichž jeden se svým pojetím zpěvu nachází kdesi mezi operním ekvilibristou, zakarpatským pastýřem a vyjícím truemetalistou, zatímco druhý vše doplňuje blitím, které na mě působilo nadbytečně. Následují heavymetaloví STEELWING, kteří evidentně tráví čas ve zkušebně povinným poslechem Iron Maiden a všech jejich generačních následovníků. Dav pod pódiem prořídl, ale jako sympatická oddychovka Steelwing rozhodně zafungovali. DEATH ANGEL jsou další americkou thrashovou partou ze staré školy, která vždy byla ve stínu takzvané velké čtyřky. A s čím na nás v Plzni vyrukovali? Přesně s tím, čím nás už několik let dávkují všechny tyto kapely, které tvořily thrashmetalovou historii a v posledních letech se probouzejí z letargie. Takže thrashmetal v nejvyšších obrátkách a se všemi původními přísadami, které jsou však v novém tisíciletí ještě výraznější než kdysi. Stačí si poslechnout Exodus nebo Overkill a je jasné, že Death Angel s nimi tvoří jednu rovnici. Jen další argument, že Velká čtyřka je dosti přežité označení (pokud vůbec někdy bylo aktuální). BRAINSTORM zanechali výborný dojem už před dvěma lety. Naživo zní tito powermetalisté o poznání tvrději než na svých albech, ale tyto hrany spolehlivě brousí vždy skvěle naladěný Andy B. Franck, který sice není bůhvíjakým zpěvákem, ale charismatu má na rozdávání, takže publikum mu doslova zobe z ruky. Brainstorm bojují stejnými zbraněmi jako minule, vystoupení si užívají, a protože paměť publika je sloní (i když v zoologické zahradě přímo sousedící s areálem se žádný slon nenachází), nemusí se všemi pokyny příliš zdržovat. Takže není divu, že když Brainstorm odcházejí z pódia, přítomní se s nimi loučí hromadným chorálem z All Those Words. Cokoliv, co zavání folkem, má české publikum rádo, až se divím, kde se to v něm bere. Z této skutečnosti mohli těžit ENSIFERUM. Oproti ostatním, kteří se na minulých i letoším Metalfestu v rámci tohoto žánru představili, používají o poznání méně folkových hračiček, čímž míním lidové nástroje, bohatě si vystačí s rejstříky kláves. Melodie jsou přímočaré a historicko-lidové exotiky se v nich až tak moc neplýtvá, však ony lidové melodie jsou znát především v klenutých refrénech. Ale Ensiferum umí všechny potřebné složky ideálně nakombinovat. Na pódiu se blbne o poznání méně než u kapel ze stejného ranku, ale je evidentní, že publikum si lze i v tomto žánru získat bez šaškáren. Aby exotických hudebních vlivů nebylo málo, přichází čas pro Maxe Cavaleru a SOULFLY. Čerpá se z díla, které není nasáklé etnickými domorodými vlivy, zvuky pralesa jsou slyšet v podstatě jen v úvodních intrech, byť jihoamerický temperament je pochopitelně neschovatelný (ostatně, kdo by jej schovával). Marc Rizzo byl zřejmě zplozen bezpohlavním pářením čerta a Scotta Iana, jinak si jeho neúvaný jednotvárný pohyb nedokážu vysvětlit. Max Cavalera vypadá chvílemi jako indiánský náčelník, chvílemi jako syn Fidela Castra, avšak na jeho nezaměnitelném řevu se nic nemění, i když už je přecejenom ochraptělejší. Kdo ví, třeba nám roste nový Joe Cocker. Pokud mě paměť a znalosti neklamou, do repertoáru Sepultury se příliš nesahá (i když Roots Bloody Roots chybět samozřejmě nemůže), zato se objevují jiné citace, jako Iron Man nebo vtipně ohlášená Angel Of Death, kde jsem skutečně očekával, že zazní celá. Max se dobře bavil, ochota lidí k circle pitu byla také o něco větší než odpoledne, a tak byla škoda, že set skončil ještě před setměním. Ale proč ne, i Brazílie je prý slunné místo. Celý festival zakončují BLIND GUARDIAN. Na pódiu nevzniká žádná monumentální scéna jako den předtím, takže kapela musí vsadit jenom na hudbu. Což o to, vše je zahráno precizně, zvuk je křišťálový, ale nějak zde chybí přidaná hodnota, statická kapela na dojmu také nepřidala. Hrají se především skladby z novějšího období. Dav v průběhu času řídne a půl hodiny před koncem se odebírám domů i já, abych se nemusel autem proplétat mezi ostatními a mohl zaručit, že ráno vstanu do práce.
A je to za námi i potřetí, doufejme, že další ročníky budou následovat. Počasí tentokrát nebylo tropické, deště byly více než četné, ale dá se říci, že nešlo o nějaký extrém. Bahno se ve větší míře netvořilo ani na nejkritičtějších místech. Účast byla asi přibližně stejná jako v loňském roce, tady se musím přiznat, že jsem čekal o něco vyšší. Každopádně už teď jsem zvědavý, co se na nás v tomto bezprostředním sousedství plzeňské ZOO vyvalí počátkem příštího léta.