DANIEL KROB
Daniel Krob, který na konci osmdesátých let nahradil na krátkou dobu u kytary Miroslava Macha, byl před koncertem ke spatření snad ve všech zákoutích Šeříkovky. Vydatně se věnoval propagaci svého sólového alba, jehož výlisky zásobil vstupní stůl a navrch je doplnil stylovými trsátky. Hyperaktivita z něho vyzařovala i při rozhovoru.
Dane, Ty jsi do Arakainu přišel v době, kdy už byl na úplném vrcholu. Znám Tvé působení v plzeňském Feratu, tehdy ještě heavymetalovém. Jaká největší změna byla s tímto přestupem spojena?
Byl to obrovský skok. Jak v hráčských schopnostech všech muzikantů v Arakainu, tak i skok na opravdu velká pódia. Ale také v profesionálním přístupu k muzice. Ono to vlastně bylo tak, že my jsme spolu dělali přehrávky. Arakain byl papírově téměř na profesionální úrovni, a tak jsme spolu dělali přehrávky v Hradci Králové, protože v Praze to nebylo možné z taktických důvodů. Ta doba byla taková, že thrashmetalu se moc nepřálo.
To srovnání mě zaujalo, protože i Ferat byl znám všelijakými instrumentálními ekvilibristikami. Obě kapely tehdy bylo možno slyšet jenom z nahrávek z živých vystoupení, protože ani Arakain ještě neměl album, a ten rozdíl nemusel být posluchači, jako jsem já, nějak výrazně patrný. V čem byl tedy ten největší rozdíl vyloženě z kytaristova pohledu?
Co se týká kytarových grifů, tak Ferat měl nakročeno celkem hodně vysoko, myslím tedy v té instrumentální podobě. Hráli jsme takové věci, ve kterých jsme byli inspirováni Helloweeny a Metallicou. Hráli jsme rychle, hodně not, byla tam hodně dvojsóla. Arakain byl založený trošku na něčem jiném, byl založený na tvrdších riffech, možná ještě někdy i rychlejších, ale nikdy jsme tam neměli nějaká zásadní dvojsóla. Takže byl muzikantsky trošku víc thrash než Ferat. Ferat byl v době, kdy jsem tam hrál, spíše takový speed metal, a proto pro mě Arakain znamenal spíše hrát zajímavé beglajty a ta sóla už byla spíše jako doplněk. U Feratu bylo hodně těch sól, zkrátka každá kapela měla svůj trošku jiný směr.
Trošku mi po letech nejde do hlavy ta rošáda s Mirkem Machem, který na chvilku odešel, aby se pak zanedlouho zase vrátil. Dokážeš nám přiblížit, co se tam vlastně dělo? Jak ses tam ocitl a proč jsi tam nebyl moc dlouho?
Bylo to tak, že Mirek Mach z nějakého, zřejmě osobního důvodu z té kapely odcházel a zároveň k tomu osobnímu důvodu přišla nabídka od kapely Tango, kterou zakládal Imrich. Takže Mirek oznámil odchod kapele a řekl, že dohraje do konce roku. Mezitím jsme hráli s Feratem na Barče. Tam se byli kluci z Arakainu podívat, tam mě viděli a hned dva dny na to volali kapelníkovi, jestli bych nepřijel na konkurs, protože jim odchází kytarista. A já jsem šel na konkurs, který jsem nějakým způsobem vyhrál, nebo jak bych to řekl. Pak jsem se spojil s Mirkem Machem a ten mi u těch písniček, které ještě Arakain oficiálně nehrál, ukazoval ty riffy a postupy, protože některé věci vymyslel on. Jezdil jsem k němu domů, dokonce jsem u něho i párkrát přespal, protože jsem nebydlel v Praze. Takže ta situace mezi námi byla docela přátelská. Já jsem se to naučil, on to mezitím dohrával, pak se učil to Tango, potom byly Vánoce a v lednu už jsem nastoupil já.
A jak to pak bylo s tím návratem Mirka Macha zpátky místo Tebe?
To bylo proto, že po nějakých těch dvou letech, co jsem tam hrál, jsme s Bobem Vondrovicem ohlásili odchod a řekli jsme, že zakládáme novou kapelu společně s Jardou Bartoněm, Karlem Adamem a Láďou Křížkem a že se tedy budeme věnovat trošku jinému stylu. Také jsme dohrávali celý ten rok, byl vlastně rok 1989. Tenkrát jsme dohrávali ještě koncert s Arakainem, a když jsme se vraceli do Prahy, tak u koně na Václaváku jsme z autobusu viděli, jak tam chodí lidi, a vůbec jsme nevěděli, že se něco děje. Arakain tedy mezitím sháněl kytaristu, přičemž nebylo nic jednoduššího než oslovit Mirka Macha, který už ty osobní důvody mezitím nějak oželel a to Tango se mu asi nelíbilo nebo neosvědčilo nebo nevím. Ale ty osobní důvody nevím, o těch jsem s ním nikdy nemluvil.
Poslední dobou se k rockové hudbě vracíš, tvé jméno se zase vrací do všeobecného podvědomí, co bys tedy řekl ke svým současným aktivitám?
Já jsem si dal takovou pauzičku, kdy jsem se věnoval spíše koníčkům, jako je létání s letadly, chov psů a tak dále, i nějaký sport jsem dělal. Teď přišlo takové období, kdy mě v rámci toho třicetiletého výročí Aleš oslovil, abych se zúčastnil této akce Arakain memorial a zároveň si s ním zahrál na Vánoce na Barče písničku Proč. Tak jsem si uvědomil, že bych se měl zase vrátit aktivně k hudbě. Pomalu jsem začal zase do toho hudebního proudu vstupovat, začínám se tomu stále víc věnovat a ty koníčky, kterými jsem si odpočinul od toho heavy metalu a od toho rockového ježdění po republice, šaten a toho, co už někteří muzikanti nedokážou vydýchat a pak přestávají, tak ty jsem zase zapomněl. A jak to chodí, zase jsem se vrhnul zpátky do hudby. A teď se jí zase hodně věnuji, hodně natáčím a připravuji další materiály na příští desku a další projekty.
ŠTĚPÁN SMETÁČEK
Při prohlubování vlastních vědomostí o muzikantské kariéře Štěpána Smetáčka se mi stalo, že se přede mnou na internetu rozbalil takový balík kapel a projektů, že jsem musel hodně dlouho rolovat myší dolů, abych se dostal k jeho konci. Nebylo tedy možné, aby během rozhovoru pár desítek či stovek názvů kapel nezaznělo. Štěpán se však narozdíl ode mě ve svých hudebních toulkách očividně vyzná.
Štěpáne, když jsem si tak pročítal seznam, napadlo mě, jestli si vůbec ještě pamatuješ, že jsi kdysi v nějakém Arakainu hrál?
Jasně, to je naprosto plnohodnotný zářez na mé cestě.
Ty jsi měl to štěstí dostat se do kapely v době, kdy byla asi na úplném vrcholu své kariéry. Odkud ses tam vlastně vzal?
Já jsem tam šel ze skupiny Řetěz, protože moji starší spoluhráči, se kterými jsme tu kapelu dělali, museli na vojnu. Tak jsem přemýšlel, čím ten čas vyplním, chtěl jsem i nějakou profesionální zkušenost. Pak někdo přišel, že je konkurs do Arakainu, tak jsem to šel zkusit. Všechno se to takhle akorát seběhlo.
Jak jsem říkal, Arakain byl na vrcholu, takže proč ses pak rozhodl z té rozjeté mašiny vystoupit? Ta kapela šla vlastně pořád vzhůru.
No, bude to znít romanticky, mně to zní dneska taky romanticky, ale já jsem chtěl zpátky do té skupiny Řetěz. Slíbil jsem totiž, že až se kluci vrátí z té vojny, že to aspoň zkusíme, jestli v tom budeme pokračovat. A měl jsem to rozmyšlené tak, že kdyby to nevyšlo, tak zkusím hledat ještě něco jiného, protože už jsem byl rozhodnutý dělat zase trochu jiné věci. Takže se tyto dva důvody takhle spojily a jsem to normálně ukončil.
Já když si vzpomenu na skupinu Řetěz, kterou jsem znal z rozhlasových Větrníků, ona se mi ta kapela zdála na svou dobu taková progresivní, jiná než ostatní kapely, co se tam pouštěly. Dalo by se říci, že už tam jsi trochu přičichl k takovým trochu experimentálním věcem, kterým ses pak věnoval později?
Nemám ten dojem, že by to bylo nějak progresivní nebo experimentální. Tady možná lidi nehráli tak rychle, nepoužívali takovou tu klasickou harmonii jako ty tvrdší metalové kapely, ale ve světě toho bylo plno, mně to nepřipadalo nějaké novátorské. Možná formami a koncepty. Ale hudební výrazy, které jsme používali, byly celkem běžné.
Často se účastníš nahrávání projektů, jako jsou Krausbery, Kamelot, zkrátka věcí, které jsou od metalu hodně daleko. Jaký máš vlastně záběr, ať už z pohledu posluchače nebo aktivního hudebníka? Přecejenom asi není lehké neustále střídat a zkoušet všechno možné.
Jedna věc je, že je člověk bubeníkem od srdce, něco by chtěl hrát a něco z něho nějak leze. A druhá věc je, že když se jednou rozhodne být profesionálním hudebníkem, tak se musí nějak živit a nemůže si dovolit nějak nafrněně odmítat. I když někdo možná jo. Já se to snažím selektovat aspoň tak, že když jsou ty věci kvalitní a když jsem jim schopen něco dát, když jsem schopen se na té věci podílet, tak to prostě dělám a neofrňuji se, že to není já nevím co. Naopak se snažím z toho něco pro sebe vytěžit, poučit se, získat nějaké nové zkušenosti. Proto jsem se ocitnul třeba na Kamelotu, když jsi dal tento příklad.
A kde Tě můžeme vidět a slyšet bubnovat v současné době? Čím se teď nejvíc zabýváš?
Tak vrátil jsem se po mnoha letech do skupiny Wanastowi Vjecy, se kterou jsme na podzim natočili desku a teď jsme právě dokončili turné, takže máme před sebou letní festivaly. Potom už jsem třetím rokem u Janka Ledeckého, kde hraju buď s jeho triem nebo s obnoveným Žentaurem, což je ale vyloženě festivalová záležitost. Potom mám svoje trio NTS, které je právě hodně progresivní, je to muzika na pomezí všech možných žánrů, něco z vážné hudby, něco od jazzu až po rock. To je taková hudba, která mně hodně vyhovuje. Hraju svým rockerským přístupem, ale vlastně je to taková jiná hudba než rock. Asi by se rockerům ani nezdálo, že je to hudba, která má s rockem něco společného. To jsou teď pro mě takové nejvýznamnější věci. Občas ještě zaskakuji v Krausberry, když Jirka Zelinka, který je vytížený, nemůže. Do Krausberry jsem se vlastně třikrát vrátil, takže kdykoliv, když Martin zavolá, jestli bych nemohl, tak kývnu. Ještě vystupuji občas s Lucií revival. Možná jsem ještě na něco dalšího zapomněl.