Ahoj, s kapelou letos slavíte již třicet let existence. Je tedy možno bilancovat a vzpomínat. Co byl podle Tebe největší úspěch a největší průser kapely?
Tak úspěch asi ten, že jsme to celkem bezbolestně vydrželi těch třicet let. A průser ? Těch taky pár bylo,ale nakonec se to vždycky obrátilo ve srandu. Třeba když jsem v osmdesátých letech prováděl veterinární osvětové školení publika asi takto “ mnozí z vás si myslí, že když se kočka kotí a prasnice prasí, tak že volové se volí…..není tomu tak, volové přicházejí na svět úplně jiným procesem (myšleno kastrací)….“ no a výsledek na sebe nedal dlouho čekat, byl jsem předvolán na kobereček na okresní výbor KSČ, abych vysvětlil, jak jsem to myslel. Tak já, že tak jak jsem to řekl, že jako veterinář potřebuju lidem sdělit něco ze svého oboru a taky že mám kamaráda na ÚV a tomu že to vůbec nevadí. Tak sklapli, protože Ústřední výbor pro ně byla autorita a to, že kámoš je z úpravny vody jsem jim už navysvětloval. A takových příhod bylo nepočítaně, dost často nám zakázali někde hrát, ti slušnější to řekli předem, ti druzí až když jsme se dotrmáceli na místo samé, většinou jsme měli narváno, takže lidi byli naštvaní. A tak jsme je podle počasí zašili někde do parku nebo do hospody a tam jsme si báječně akusticky zahráli, bylo to kolikrát lepší než normální koncert. Jo a ještě na jeden průser jsem si vzpomněl. To už bylo po revoluci a my hráli v kongresovém centru Aldis v Hradci Králové na veterinárním veletrhu večerní mecheche. A protože je to obrovskej barák, tak jsme odpřáhli od auta přívěs s nástrojema a dojeli s ním až za pódium. Tam to šlo celkem lehce, ale v noci už naše řidičské umění bylo tak trochu rozostřené a tak se nám povedlo projet vchodovejma dveřma,prostě se nestačily dost rychle otevřít,fotobuňka byla pomalejší než my. Tak vrátnej hned volal policajty, škoda za celý náš roční honorář, pak jsme volali správcovi a ten k našemu velkému překvapení ve tři ráno reagoval tak, že jeho táta byl taky veterinář a že ví že jsou veterináři veselé kopy a ví co dovedou a že ten vozík má určitě povinné ručení, takže se to zaplatí z toho. Tak nás to nakonec stálo jen fajnovou flašku, kterou jsme mu moc rádi koupili.
Kdyby vám někdo řekl, když jste začínali, že budete slavit jednou 30 let existence. Věřil bys tomu? A jak zpětně koukáte na těch 30 let skupiny?
Tak o tom jsem nikdy nepřemýšlel. Ta kapela vznikla víceméně náhodou a víceméně náhodou pořád funguje, byť v různé intenzitě. Začali jsme v posledních dvou letech studií,čistě jako recese,ale ono to nějak zafungovalo a diáře jsme měli narvaný. Pak jsme šli na vojnu, neřešil jsem, jestli budeme pokračovat. Těsně po vojně nás pozvali na festival do Olomouce. Tak jsem zavolal klukům, jestli si nepojedeme zahrát a bylo z toho dalších XXL let. Tenkrát jsem musel řešit i personální otázku,protože první barelista a tubista už nechtěli nebo nemohli pokračovat. Dal jsem lano dvěma kámošům z rockové kapely, kde jsem taky souběžně hrál, s podmínkou „ty se naučíš za čtrnáct dní na klárinet a ty na tubu, jinak vás nevezmu“. A protože to byli oba ostřílení borci, zvládi to a pak se průběžně dost vylepšili. personálně jsme měli vždycky velkou kliku, pořád nás hraje pět původních členů z té povojnové formace, jen barelisté se trošku střídali.Občas si někdo někam odskočil a jiný zase přiskočil,ale to byly bezvýznamné odskoky a přískoky.
Existují nějaké přehledy, kolik máte na kontě skladeb, odehraných koncertů, videoklipů? Myslím, že by tyto statistiky bylo zajímavé zvěřejnit…
Celých těch třicet let vedu s přestávkami skupinovou kroniku, dalo by se to všechno zjistit, ale to se mi pochopitelně nechce.Vlastních písniček jsme za ta léta měli určitě přes stovku, když k tomu připočtu to, že hrajeme i na tancovačkách plesech apod. tak ten repertoir jde do stovek, nejraději si zahrajeme rockové standardy,ale zvládáme i ostatní žánry. V současné době se snažíme nebrat více jak 30 akcí do roka, ale byly doby, kdy jsme hrávali třikrát do týdne, střízlivým odhadem to za těch třicet let vypadá na takových 1.000 až 1.200 akcí, možná i víc.No a kolik jsme toho za ta léta snědli a vypili,to už by bylo móóóc pěkné číslo. K těm klipům se vrátím u našeho prvního DVD.
Vypadalo to někdy u vás v kapele na rozpadnutí? A pokud ano, co se dělo a jak to bylo zachráněno?
Tak na rozpad určitě nikdy.Díky tomu, že jsme nikdy netoužili hrát profesionálně, i když by to bývalo šlo, jsme si celkem nikdy nestačili lézt na nervy tak, aby to kapelu nějak vážně ohrozilo. Akorát v devadesátých letech, kdy všechno vřelo a kvasilo a teď třeba poslední dobou se díky našim rozdílným názorům a postojům k určitým jevům někdy hádáme tak, že s nadsázkou říkám, že bezpečná doba dojezdu na hraní je jedna hodina, pak už hrozí, že se pozabíjíme.Jenže pak vylezeme na pódium, všechno je zapomenuto a při zpáteční cestě už většinou všichni kromě šoférů poklimbávají.
A máš nějaké vysvětlení pro jiné muzikanty, jak vydržet jako skupina existovat takto dlouho?
Tak na tohle určitě žádná universální rada neexistuje, vždycky je to asi případ od případu.Třeba u nás určitě zafungovalo to,že jsme se sešli jako dobrá parta, nehledě na výše uvedené nazorové různice. Tím, že jsme nikdy neměli žádné přehnané ambice a muziku jsme vždycky brali jako koníčka došlo patrně k tomu, že nás to pořád baví. Taky je asi dobrý, že nejde o prachy, ty si vyděláváme každý jinak. Jistě, nehrajeme úplně zadarmo,ale je to z pohledu profesionálů spíš symbolické a kdyby se přepočítal čas věnovaný muzice, tak se asi dostaneme na hodinovou mzdu ukrajinského dělníka. Peníze pro nás určitě nejsou motivací,hezký je ten pocit pospolitosti na pódiu a to, že cosi vytváříme společně. Já bych třeba nikdy nechtěl hrát sám, jednak na to nemám a taky je pro mě hrozně důležitý pocit, že tu muziku s někým sdílím, tedy aktivně.
Jak všeobecně vaše skladby vznikají? Je to proces od textů k hudbě nebo naopoak? A nápady ze sebe potíte najednou, když je potřeba udělat cédéčko nebo si je postupně někam zapisujete a pak třeba využijete?
Tak,tak, všelijak…..jak kdy. U nás je to především tak, že autorem veškerého koncertního repertoiru,kromě několika patrafrází známých melodií,kde jsem napsal jenom text, jsem já. Ne, že bych byl takový uzurpátor a nikoho k tomu nepustil,ale nějak se „zavedlo“ to, že ostatní čekají, co ze mě vypadne…a že to někdy trvá dlouho a za moc to nestojí,přičemž si myslím, že kolegové by taky mohli přispět se svojí troškou do mlýna. Občas mám nějaký hudební motiv a svízelně na něj hledám text, jindy je to obráceně.Zní to jako klišé,ale mám takový bloček, do kterého si píšu třeba různé veršíky, které mě napadnou a ony si tam leží třeba několik let. A pak se najednou přihodí „něco“ a jde to ráz na ráz. Tohle proběhlo třeba u našeho posledního CD Na pouti. Když jsem sloužil na vojně v Armádním uměleckém souboru (1983/4) coby vojenský zpěvák, můj kolega a kamarád, dnes známý hudební publicista, Aleš Opekar mě naučil takovou klavírní zajímavost od Emersona Lake and Palmer. Hrozně jsem to chtěl s kapelou hrát,ale zaboha se mi nedařio na to napsat text, zkoušel jsem všechno možný,až v roce 2010 mi najednou proletělo hlavou “ Když jsem na pouti,všechno se mnou se kroutí, celý svět já chtěl bych obejmouti….“…a za chvíli jsem měl text a vlastně celé téma na cédéčko – Na pouti, aneb pokud možno veselé popěvky ze života. Ale obecně platí asi to, že nejíp dopadají písničky, které vznikly během pár minut, třeba náš asi nejznámější song Rock na vsi. Tam, když mě napadl slogan „Ňákej bigbít to sem netahej, na to není nikdo zvědavej“ už to šlo samo a funguje to dodnes,třeba i na mladý lidi, kteří to v životě nemohli slyšet.
Plánujete pro letošní rok vydání nějaké nové desky nebo třeba tribute alba či záznamu? Přeci jenom máte to výročí.
Do budoucna jsme nikdy nic neplánovali a nebudeme na tom nic měnit. Samozřejmě s přibývajícími roky a životními zkušenostmi (viz. Demence z keredence) si říkáme, že budeme rádi, když se občas sejdeme a ještě se přitom poznáme. Další deska by byla hezká, ale bude to potřebovat zase nějaký ten stimul, těžko říct,kdy a zda-li vůbec přijde.Náš koncert ke třicetiletým narozeninám na Leitnerce v Brně jsme zaznamenali na kamery a do mixpultu,rádi bychom z toho vytvořili naše první živé DVD, ale zatím je to ve fázi nijaké, budeme rádi, jestli to doděláme do listopadu 2012, to hrajeme opět na Leitnerce, kterou po važujeme za naši domovskou scénu.
A pověz nám něco o vašem prvním vydaném DVD.
To trošku souvisí s otázkou o videoklipech. Videoklip v pravém slova smyslu jsme nikdy nenatočili, i když u spousty písniček bych si to dovedl představit. Ale za ta léta jsme natočili docela slušnou řádku pořadů pro televizi a jiná média. Takže k těm třicetinám jsme sobě i našim posluchačům, v tomto řípadě i divákům,nabídli výběr z toho, co v průběhu let vzniklo, ať už profesionálně nebo amatérsky. A protože jsme zapátrali v různých archivech, DVD jsme nazvali Barel rock archivní, s přívlastkem pozdní sběr.
Co na muzicírování nejvíce nesnášíš a co tě na tom naopak baví?
Že bych na muzicírování něco vyloženě nesnášel se nedá říct. Občas se mi prostě nechce se odpoledne zvednout a vyrazit za muzikou s vidinou návratu nad ránem, ale to jen do chvíle, kdy se opravdu zvednu a vyrazím. Pak už mě to zase chytne, těším se a užiju si to. Ona je ta muzika totiž docela dřina, naložit nástroje a aparát, někam dojet, postavit,ozvučit, zahrát, pak to zase všechno sbalit a přepravit zpátky do zkušebny a nakonec sebe do postele, to dá docela zabrat. A to už máme ta nejdivočejší léta za sebou, takže dneska když někam jedeme polovina z nás řídí a zbytek si dá dvě tři piva a tím naše konzumace končí. Vůbec si nedovedu představit, že bych se muzikou živil, pořád někde jinde, spát po hotelích, to by mě nebavilo. A to jsem dodneška aktivní tramp, lezu po horách, sjíždím divoké řeky, hodně jezdím na kole a nemám problém se vyspat pod širákem v kteroukoli roční dobu. No a nejvíc mě na muzice baví ten pocit spolusdílení s kapelou a ta zpětná vazba, která jde z publika. Kvůli tomu to asi dělají všichni muzikanti. Jednou jsme na čundru slyšeli ze hřbitova hrát muziku při pohřbu, dost strašlivě, a pak jsme došli do hospody, kde smuteční hosté měli posezení. A seděli tam i ti muzikanti, takoví dědoušci,dali si guláš a pivo a už na nich bylo vidět, jak by si zahráli. Vzali trumpety a spustili, jako když taháš kočku za ocas, ale oni u toho byli tak viditelně šťastní, že to byl slušnej nářez. A o tomhle ta muzika je. Ať už hraješ v nějaký kutálce nebo v symfonickým orchestru, obohacuje tě to. Proto mám rád živou muziku a nesnáším různé počítačové klávesáky, já jim říkám flašinetáři, kteří kolikrát neumějí zahrát ani notu,všechno si někde stáhnou a pak dělají „umění“, to je bohapustý karaoke a nechápu, že lidi si něco takovýho vezmou třeba na svatbu nabo na ples a ještě se u toho baví.Pro mě sebeblbější živá muzika je lepší než tohle.
Co máte nyní s kapelou v plánu do dalšího výročí? 🙂
O tom už byla řeč. Nic moc neplánujeme a budeme rádi, když nám to ještě nějaký čas vydrží. Jak jsem psal o tom, že muzika je i velká dřina, tak jsme si před pár lety řekli, že budeme hrát tak kolem těch třiceti zmíněných akcí za rok, mohli bychom i častěji, poptávka díkybohu převyšuje nabídku, ale tohle je tak optimální, těšíš se na muziku, po ní zase na těch pár dní volna a po nich zase na muziku, takhle pořád dokola.
Co by jsi vzkázal našim čtenářům?
Jsem rád, že jsem se mohl takhle rozpovídat, zdravím je a až někdy poblíž bude hrát Barel rock, ať si přijdou poslechnout.
