Už obal na mě dýchl minulostí. Připomíná mi totiž obaly starých vinilů a jak jsem brzy zjistil, nejednalo se jen o obaly. Hudba kapely je totiž silně inspirovaná 70. Léty, které byli pro rockový svět velmi bohaté. Hudebně zde vládne samozřejmě kytara, ale občas se tu mihnou i varhany, které k 70. létům také patří.
Deska má poměrně dlouhou stopáž. Poslech vám totiž zabere 61 minut. Už tady kapela ukazuje, že nejde zrovna dvakrát s dobou. Dnes se totiž délka desky pohybuje kolem čtyřiceti minut, ale je pravda že Down in paradise v tom nejsou sami. Třeba takoví Wohnouti také nemívají nejkartší alba.
Už v úvodní hitovce Pýcha a pád se z repráků vyvalí hlas zpěváka, kytaristy, skladatele a textaře Dalibora Sokola, který se svou výškou snaží zdolat Mount everest a docela se mu to daří. Živelná hudba, která může připomínat třeba Black country communion, která také čerpá z let minulých.
Žádná z písní sice nepostrádá energii, ale nějak se mi zdá, že chybí hit, který by to vše táhl. Za nejlepší píseň bych označil Pýchu a pád, ale je fakt, že mi nějaké songy docela splývají. Jestli by tedy nebylo lepší, trochu tu desku přestříhat. Nejsou tu žádné vyloženě špatné věci, poslouchá se to hezky, ale ke konci jsem už neměl moc chuť na další píseň.
Pokud se ale kapela hodně inspirovala 70. Tak můžeme brzy očekávat další desku a tam by mohly být tyto nedostatky vyřešeny.