Čtvrtek 6.10. 2011, 5:50 ráno. Nevrle dám pěstí budíku, poslepu se dohrabu do koupelny, rychlá sprcha a s rozevlátym županem se jak o život ženu ke compu, čekuju fejs Vypsaný fiXy a (chvilak napětí) je to tam! Bomba, pecka, príma – let´s go sosing. Dalších cca 5 minut a už to cpu do Winampu stejně, jako do svýho chřtánu všechno, co jsem cestou k PC zcizil v ledničce. O chviličku pozdějc následuje stisk tlačítka play a v záplavě mrazu přebíhajícího po zádech se nechávám unášet ze svýho pražskýho krcálku do San Piega.
Kdybych to měl říct jednim slovem, řeknu: „Nečekaný.“ To je tak, když někdo žije v diskografii dávno zapomenutý a vyžívá se v dokonalosti syrovýho, mladistvýho a ne zrovna sofistikovaně působícího punk-rocku. Když si takovej člověk poslechne Detaily, je to jak šlupka palicí do hlavy – v dobrym slova smyslu. Novej a neotřelej sound, trocha tý elektroniky plus značná vyzrálost Márdiho vokálu zkrátka působěj jinak, zvlášť pro někoho, kdo za éry Krásy nesmírný, Fenoménu a Klenotu propoggoval x párů bot, roztrhal y triček a ztratil nejedny kalhoty. Jestli je to hůř, nebo líp zjistí člověk až po opakovanym poslechu, mě osobně to ale baví zatraceně moc. Všechna ta svěžest, pozitivno a to nejhlavnější – pořád stejná podstata celýho tohodle úletu – to všechno ve mně vyvolává radost, smutek, pláč i smích, je jedno co. Hraje to zkártka na emoce, což je zatraceně dobře, tak to má bejt.
Můj táta vždycky říkával, že krása všeho je v detailech. Hodně dlouho jsem si myslel, bůhvíjaká to není hovadina, když si ale teď tuhle větu přenesu do kontextu přítomnosti, se smíchem mě napadá, že je to vlastně jasnovidec. Měl recht. A má ho vlastně pořád. Je to prostě tak. Co vy na to?