Když jsem poprvé viděl a slyšel tuhle skandinávskou partičku, v oblasti metalu jsem byl, jak by řek Bohouš Hrabalů, ještě elév. Byla to taková ta éra, kdy hodně frčel Dani Filth a já coby správnej pseudo-metloš jsem mu ten jeho growling žral i s navijákem. Tohle období u mě naštěstí trvalo jenom krátce, očista přišla, když jsem se jednou večír prohrabával tátovou diskografií a náhodou narazil na desku CLAYMAN. Tehdy sedmadvacetiletej holobrádek Anders Fridén mě svym originálním vokálem doslova okouzlil. Nejenom to. Ukázal mi, že metal neznamená jenom nosit černý hadry, mít dlouhý mastný vlasy a při zpěvu vydávávat zvuky jako dávící se kočka, ale že může jít i o víc, než jen o snahu bejt za každou cenu drsnej.
S potěšením můžu konstatovat, že ta hlavní podstata, kvůli který maj In Flames furt svoje místo v mým přehrávači, zůstala zachovaná. Když to na mě přijde, není nic lepšího, než se až po krk ponořit do tý (pro ně tak charakteristický) maniodepresivní atmosféry a plnejma douškama vychutnávat Andersovo brilatně vystřihnutý screamy. Na hlasivky většinou věk příznivě nepůsobí, frontman IF je ale výjimka potvrzující pravidlo – jeho projev narůstá každým albem čim dál víc na kvalitě. Na těhlech pilířích (zpěv, atmosféra) bylo postavený A sence of purpose a do značný míry se o ně opírá i Sounds of a playground fading, je tu ale jeden podstatnej rozdíl – hoši tentokrát zabrousili krapet do minulosti a to konkrétně k počinu Reroute to remain, což je znát hlavně na singlu Deliver us. Ten na první poslech (podobně jako výše zmíněná RTR) překvapí svojí chaotičností, časem se ale z týhle housenky vyklube motýl, kterej vám bude kolem hlavy kroužit pěkně dlouho a neodletí ani když se po něm oženete rukou. Hodně podobně jsou na tom i songy jako All for me anebo Enter tragedy, skutečnej masterpiece ale číhá v podobě silnejch refrénů, kterejma disponujou Fear is the weakness a Where the dead ship dwell. Zbytek alba už je jenom čekání na ending, věřte ale tomu, že Liberation za to fakt stojí. Ending, jak má bejt.
Další prosím!