The Unforgiven Sin otevírá svoje brány jemným a klidným, intrem, které expanduje v písni Vengeance of Stars. Již zmíněný song je stylově i hlasově velmi podobný švédským Amon Amarth, chvílemi se dá říct, že jedou přes kopírák. To ovšem na věci nic nemění, skví se tu jak z jara květ melodický death metal se zvířecím hlasem, který dokonale doplňuje kytara. V songu Natural Instict se pořád držíme v melodickém death metalu, ale už tady tolik neslyším již zmíněné švédy. Natural Instict je těžší a pomalejší písní a to je dobře. Následující stopu We are Damnation by bylo zbytečné komentovat, pořád jedeme stejně. Předposlední Devil in my Face bych vyzdvihl díky úvodu písně, kde tomu varhany dávají příjemný nádech, škoda že úvod není delší a nerozjíždí se déle. Kluci jedou v maximálním tempu a nenechávají prostor pomalým částím, prostě melodický death jak má být. Devil in my Face je nejrychlejší písní alba a rozhodně nejzajímavější. Poslední stopu je epilog, který je stejně jako prolog neotřelý a zajímavý.
Co se hudební stránky týče, není co vytknout, snad jen ta někdy až přílišná melodičnost. S thrashem nemá kapela nic moc společného. Pokud jde o škatulkování, rozhodně jde o melodický death metal. Booklet alba je povedený, vše je tak má být. Nezbývá nic jiného než kapele popřát hodně úspěchu při zkoušení a hraní jak ve studiu tak na živo.