Předpověď počasí slibovala, tedy nezaručovala s možností následných reklamací, na nedělní večer od předmětného západu oblačnost s možným výskytem ojedinělých přeháněk, takže s mírným případným navlhnutím počítal logicky vcelku každý návštěvník koncertu, pořádaného pod širým nebem v amfiteátru na břehu Ohře. Městečko Loket kol stejnojmenného hradu na ostrohu, tyčícího se vznosně nad amfiteátrem, kde měl proběhnout večerní koncert, bylo již od odpoledne plno zejména postarších rockerů, posedávajících na zahrádkách. Trochu nepochopitelně správa hradu nenastavila otevírací dobu trochu pružně dle momentální situace, a tak brány se návštěvníkům uzavřely v obvyklých 16:30, takže mnozí po předlouhé cestě (opět jsem narazil na známé, kteří vyrazili dobrých 200 km za touto akcí) přišli o možnost absolvovat prohlídku hradu.
Avizovanou předkapelou byl Blue Effect, od mého mládí milovaná kapela, jejíž blok ač s bolestí v srdci, musím okomentovat z pohledu pamětníka zasloužené letité slávy seskupení kolem Radima Hladíka jako velice tristní konec jedné opravdové velké legendy. Když jsem před časem v návštěvní knize na webu B.E. četl „Jestli chcete pro kapelu něco udělat, pane Křížku, odejděte!“, a plně jsem s tím, jako mnozí pocitově spříznění pravověrní ctitelé Mistra Hladíka souhlasil, leč doufal jsem, že na Lokti sáhne Radim do své nepřeberné klenotnice a „frontman“ Ein Kessel Buntes Křížek bude mít méně prostoru a více pokory. Bohužel i zde došlo na nesmyslné halekačky a nevkusné pouťové snahy o manipulaci s davem, stejně zcela zbytečné přehrání Stále dál z repertoáru Flamenga apod., již jen chybělo nasadit neskonale nesmyslnější Depeche Mode a směsku od Králíků v klobouku přes Profesionály po Michaela Jacksona. Kamarád, který nás vezl, přiznal, že mu smutkem nad patvarem, kam se jeho oblíbenci dostali, vyhrkly slzy (a ne blaženého dojetí). A tady nejde o zaprděné staromilství, že by nám (v tomto případě zaručeně osazenstvo našeho výjezdního vozidla) vadilo omlazení kapely, ve světě je mnoho příkladů, kde to funguje, ale bohužel výsledný efekt zde je ten, že Radim je v pozici jakéhosi podružného sidemena – za vše stojí dnes již hojně známá hláška od posluchače k mladým „Toho starýho si nechte, je docela dobrej“.
Pokud by bývalo nezačalo pršet již před začátkem koncertu, nasazení předkapely by nikterak nevadilo, neb mnozí si zkraje rozhodili u vody karimatky s tím, jak se spokojeně budou povalovat s pivkem u vody, avšak s tím spojený nástup hvězdy večera, tedy kapely BCC tvořené kvartetem Joe Bonamassa, Glenn Hughes, Jason Bonham a Derek Sherinian, započal cca ve 21:30, čili po pouhých dvou hodinkách nepřetržitých nebeských proudů střídavé intenzity, což bylo mírně depresivní. Nicméně tuzemské publikum (cca 1 800 promoklžch hlav) projevilo maximální rezistenci nepřízni počasí, snad zoceleno léty tuhé bolševické nadvlády, a neporoučejíce větru a dešti vytrvalo po vzoru bahenního národa z Woodstocku zdárně až do konce živelné show party napůl z Černé země a napolovic z té za Velkou louží. Kapela zahrála jak žhavé novinky z letošního druhého alba, tak z loňské stejnojmenného debutu, tedy sklady konkrétně Black Country, One last Soul, Crossfire, Save Me, The Battle for Hadrian’s Wall, Beggarman, Faithless, Song of Yesterday, I Can See Your Spirit, Cold, The Ballad of John Henry z Bonamassovy sólovky (předělávku skladby Mississippi John Hurta) The Outsider, Great Divide, Sista Jane, The Man in the Middle a jako přídavek nechyběla „párplovská“ klasika Burn z r. 1974, kdy Hughes počal v Deep Purple působit. Výkony muzikantů naplno splnily předpokládaná očekávání, zvuk, o poznání lepší než u předskokanů byl velmi příjemný, a přes vcelku nevelkou rozlohu amfiteátru použitá projekce se střihem pódiových kamer byla drobnou milou třešničkou na sice svinsky promoklém, ale plně lahodně rockovém dortu.
Galerie fotografií a video zde www.transfernet1.wz.cz/bcc.htm
(vzhledem dešti a dosavadní absenci vodotěsného přístroje jsem více neriskoval)