Na svém debutovém albu servírují příjemně stravitelný melody rock ve středním tempu, při jehož poslechu se vám v hlavě promítnou všechny rekvizity osmdesátkových videoklipů. Je ale pravdou, že atmosféra není úplně autentická. Zvukové technologie se nedají oklamat, takže přestože nepochybuji o tom, že Australani by se totálnímu retro zvuku asi nebránili, časem se cestovat zpátky nedá. I tak si můžete vychutnat deset nadměrně melodických písní zpívaných v nezbytných výškách, opatřených skvostnými vokály a vyšperkovaných spolehlivými instrumentálními výkony, jimž dominuje preludující sólová kytara. Samostatnou kapitolou jsou klávesy. Použit je takový typ synťíku, který by za předpokladu použití kteroukoliv českou kapelou vyhnal armádu hudebních kritiků do ulic za účelem spáchání hromadné sebevraždy. Ať je to recese, hold starým mistrům nebo vrchol drzosti, rozhodně mně tyto ujeté infantilní zvuky zvedly náladu.
Aby se ale jen nechválilo, je nutné říci, že právě díky trvání na jednotném zvuku může nahrávka po nějaké době působit trochu protivně, což nezachrání ani slušná zásoba nápadů, jelikož tento druh melodií není českému naturelu až tak blízký. Ale to už je na zhodnocení každého posluchače. Já mám z White Widdow každopádně radost, a věřím, že je jejich nostalgické počínání jen tak neomrzí.