Kolem 19:30 hod. před pražským klubem Exit Chmelnice narůstal hlouček prvních nedočkavců, vzhledem k drobným problémům se zvukem bylo vpouštění návštěvníků posunuto asi o 20 minut později
Mírně vypjatá situace před začátkem koncertu byla způsobena komplikacemi s nesnesitelným brumem, deroucím se z aparátu předskokana Gwyna Ashtona, který se mu podařilo na poslední chvíli odstranit, a tak vskutku hudební orgie vypukly o avizované osmé hodině večerní.
Projekt Two Man Blues Army, kde je jeho spoluhráčem mladý bubeník Kev Hickman, od počátku nešetřil nás vepředu v kotli silným zvukem a všechny přítomné dravou energií. Gwyn střídal kytary, a na všechny nekompromisně slidoval, ať to byl fenderovský Strat, nebo dvanáctistrunná (tedy neozasená jedním G, tudíž 11 strunná) kytara. V hendrixovské Outside Woman přerval Gwyn strunu D, originálně stavěnou slide kytaru použil v šlapavé skladbě Million Dollar Blues, hutný občasný zvuk octaveru tvrdil zvuk v Mad Dog, krom vlastních songů zahrál i funky bluesovou verzi Born Under Bad Sign od Booker T. Jonese (nám povětšinou spojovanou s interpretací Cream na Whels of Fire z r. 1968). Aby problémů nebylo málo, Ashtonovi vypadnul zvuk u retro mikrofonu, nicméně přes všechna úskalí ve vymezených 45 minutách dokázal, že být „předskokanem“ ne vždy znamená být tou slabší součástí koncertu, mající ambice více se zviditelnit. Tento blues rockový masakr byl rovnocennou složkou dvojkoncertu – ne nadarmo si Gwyn zahrál již s kolegy jako jsou Chris Duarte, Rob Tognoni nebo Canned Heat.
Přestavba pódia, pro změnu ve znamení řešení problémů s odposlechy, se lehce protáhla, nicméně cca ve 21:25 nastoupila očekávaná birminghamská pětice Magnum, kde dosud působí dva zakládající členové (vznik bandu 1972), tedy kytarista Tony Clarkin a zpěvák Bob Catley. Služebně mladší muzikanty tvořila rytmika Al Barrow na basu a bubeník Harry James, klávesák Mark Stanway v kapele působil již v r. 1980.
Turné k vydání letošního alba The Visitation obsahovalo průběžně logicky část materiálu z něj (Wild Angels, Mother Nature’s Final Dance, Freedom Day, Black Skies a Spin Like a Wheel). Průřez tvorbou zahájila kapela songem Back to Earth (bonus Chase the Dragon 1982, první album Kingdom of Madness z r. 1978 připomněla titulní skladba, On a Storyteller’s Night z r.1985 reprezentovaly písně How Far Jerusalem, Les Morts Dansant a All England’s Eyes, stejnojmenná Vigilante oprášila titul roku 1986, v opět titulní Brand New Morning zabrousili Magnum do r. 2004, The Moonking a All My Bridges zase bylo nedaleký ohlédnutím k albu Into the Valley of the Moonking (2009). Přídavek Wild Swan z Wings of Heaven 1988 následoval titulní song již zmiňovaného alba On a Storyteller’s Night, který završil velou show.
Pokud bych měl a směl ventilovat své dojmy, pak rozhodně je chvályhodné, že Bob stále vládne hlasem i intonací a svou gestikulací, plně adekvátní pojmu pomp rock, dovede rozparádit publikum. Rytmika plnila poctivě svoji roli a zvuk kapely byl příjemný a plný. Osobně bych uvítal trochu uvolněnější a dravější koncertní provedení, tedy více pasáží, kde se muzikanti mohou trochu odvázat a “předvést” – hlavní, bezmála dvorní skladatel, kytarista Tony Clarkin, většinu koncertu posunoval po hmatníku dvouprsté kvinty, vesměs držené na kila, s minimem rytmických riffů, krom nemnoha pevně daných melodií bez invence k nějakým vyhrávkám apod., takže by si zasloužil více prostoru přesvědčit kytaristy, že (se vší pravděpodobností) má na víc. Paradoxně tak předskokan na krátkém prostoru masakroval ty, kteří nepohrdnou trochou improvizace a živelnosti, v mnohem větším rozsahu. Bezmála dvouhodinový výkon “main bandu” byl bezchybný, ale řekl bych, že se mnoho nelišil od nadupaného poslechu studiového CD na pořádném aparátu. Publikum bylo každopádně spokojeno, takže některé mé dojmy a očekávání (nemyslím tím, že u mne se o spokojenosti nedá mluvit) jsou třeba zcela menšinové. Celkový dojem z večera byl rozhodně pozitivní.
Galerie fotek zde:
http://www.transfernet1.wz.cz/magnum.htm
