Klub Rock Café je krom příjemné atmosféry a pestrého programu proslulý svým poměrně nově zrekonstruovaným vysokokapacitním koncertním sálem. Kdo by si byl pomyslel, že již od časných večerních hodin se s příchodem fanoušků bude postupně proměňovat v doslova přeplněné mraveniště? Kdo měl trochu štěstí a povedlo se mu pro sebe a svoji partu utrhnout pár míst k posezení, ten byl nucen nasávat stále vydýchanější vzduch, v němž se mísilo vše od nejrůznějších parfémů, včetně ne zrovna oblíbeného nakyslého zápachu potu, až po cigaretový kouř.
Kromě členů kapely Niceland, kteří jen zřídkakdy zůstávají v zákulisí a raději se zpravidla věnují lihovinovým radovánkám a pokecu se známými u baru, byli k vidění i různé celebrity a zástupci některých ze spřátelených kapel: za zmínku stojí zejména zpěvák a kytarista kapely Sunshine Karel Buriánek, futu-rollové trio A Banquet, či kytarista Vypsané fiXy Milan Kukulský.
Roli předskokanů zastali česko-slovenští Rara Avis. Tato mladá, na první omak introvertně působící parta muzikantů měla za úkol jediné; naservírovat publiku jejich specifický mix indie a progresivního rocku s pokud možno co největší vervou, aby publikum dostali pořádně do varu. To se zpočátku mohlo zdát být spíše zaražené, jak ale show gradovala a na řadu přicházely stále chytlavější písně, rozčarování postupně střídala fascinace a mnozí se nechali plně pohltit psychedelickým hlasem frontmana Daniela Galby.
Dobře načatého publika se posléze ujali Niceland, od kterých leckdo bezpochyby očekával klasickou, nikterak záživnou show. Těžko říci, zda za to mohla skutečnost, že se jednalo o poslední koncert ve stávající sestavě, anebo dusno, které v sálu panovalo, když se ale Niceland po svém vystoupení stáhli do backstage, bylo na nich vidět, že ze sebe vypotili krev. Tato nezvyklá skutečnost se značně podepsala na výsledné zvučnosti a atmosféře celého setu, která byla umocněna projekcí fotek kapely za její čtyřleté působení, čímž ji vtiskla jemně melancholický nádech.
Vrcholem setu byl duet s již jednou zmíněným Karlem Buriánkem v písni New Manifesto od Sunshine, jenž zaujal zejména hojně zastoupené fanoušky této kapely. Samotný závěr provázely nevyřčené emoce, přesto bylo patrné, že jak kapele, tak fanouškům bude původní Niceland chybět. Jejich poslední společný koncert byl zdaleka prvním, který měl tolik energie a podmanivosti, jež jsou patrné zejména na studiových nahrávkách. Tyto atributy se jakoby konečně vedraly na povrch a tam plným proudem vytryskly, což kapele dodalo přesně to, co jí chybělo. Ten tam byl jindy nezajímavý a skoro až uspávací umíráček frontmena Michala Motyčky, tohle byl Niceland sršící optimismem, dobrou náladou a občas i vtipem. S novou sestavou se mu snad povede na této Achilově patě zapracovat, jelikož talent a potenciál Niceland jsou rozhodně zcela nezpochybnitelné.
