Už samotný booket napovídá, čeho se naše uši dočkají. K poslechu nás zve postava zahalená v kápi, která zvedá své ruce uprostřed ohňového kruhu. Ani fotky členů kapely, jež jsou umístěny uvnitř, nedávají důvod k domněnkám, že se zde bude pozvolna zpívat o rozkvetlých jarních loukách.
Pánové mají zřejmě rádi black metal severského střihu, ve kterém se najde dost prostoru pro klávesy. Nemám teď namysli odnože, které se utápějí v nejrůznějších symfonických libůstkách. Tady si klávesy uchovávají bathoryovsky horrorovou děsivost a spíše bych jejich poslání přirovnal k ozdobám, jež ve své tvorbě svého času užívali tuzemští čarodějové Masters Hammer. Ovšem ostatní složky hudby už mají do mystického rozjímání daleko. Celé album je důkladně proklepáno zběsilou náloží bubenických sypaček, chorobným Ordogovým vokálem a nezřídka nepříliš líbivými disharmoniemi kytar. Čas od času přijde čas i na atmosférotvorné zpomalení, ale i tak mám z poslechu celého alba dojem proběhnutí pod bucharem, jehož rychlost se vymyká fyzikálním zákonitostem. Celé té zběsilé jízdě dodává glanc zvuk, který může na někoho působit trochu neuspořádaně, ale na mě dýchnul příjemný oldschoolový chlad.
Po prvních posleších jsem moc nevěděl, co si s Pagan Spirit počít, ale jednoho dne do sebe náhle všechno zapadalo. Najít správnou chvíli a rozpoložení nebývá snadné, ale odměna za to stojí. Materiál sice neobsahuje momenty, které si uchováte mechanicky v hlavě, ale pokud dáte Pagan Spirit čas a příležitost, můžete se těšit na atmosféru, která se vám bude zarývat pod kůži jako pářáty samotného pána pekel. Tak proč si to nechávat ujít…