Booklet v sobě skrývá texty a rentgenové snímky, z nichž nejlepší je všeříkající snímek zrentgenovaného vztyčeného prostředníčku.
Plexis dostáli názvu alba hned v první písni. Už od této úvodní nadupané písně s názvem Slepý náboje to přímo nutí k tomu, aby šlo volume doprava. Ďábelsky rychlé bicí v mezihrách také udělají své. Úderná kytara Dušana Lébla a za mikrofonem a basou není nikdo jiný, než Petr Hošek. Co víc si přát…
Kapela se drží svého stylu a naváží se do čeho může. To znamená, že Plexis na svém dosavadním stylu (kupodivu) nic nezměnili. Nejsou tu ale jen písně o zhnusení nad světem a nad lidmi, kteří ho obývají. Myslím tím písně Blues starýho strejdy a Zkažený zuby.
Hrdinou první zmiňované píseně je zadlužený chasník, který hodně rád pije, ale nemá na zaplacení. No a Zkažený zuby, to je extra chuťovka, protože tato píseň je o typanovy, kterému se sice kazí zuby, ale bojí se zubaře. O „řešení problému“ pojednává refrén:
Žeru jen hovna z ptáků
Ale nevím, jestli zrovna tohle jsou songy, které budou mít kdovíjaký úspěch. Můj jasný adept na největší hit desky je určitě Kyselina. Je to klasická punková věc o pohrdání „těmi nahoře,“ která má navíc odhodlaný refrén s dobrou melodií.
Plexis prostě natočili další dobrou studiovku. Každý song (asi až na ony dva zmiňované) by se dal s úspěchem zařadit do koncertního playlistu a o nadšené pogery nebude nouze. Když se na to podíváme tak, že je to vlastně studiovka, natočená po 11 letech „nicnedělání,“ musíme smeknout, protože tohle je opravdu hodně dobrý výkon.