Ale zpět k novému albu. Deska začíná dlouhým úvodním intrem Satellite, které má skoro 5 minut a plynule přechází v klasickou píseň, kde zní stejný refrén, jako má název album. Následující El Dorado už jede v zajetých kolejích. Bruce Dickinson se rozezpívá, jak to umí jen on a sóla jen frčí. Mother of Mercy je jedna z pomalejších stejně jako Coming Home. Jedna z nejlepších je rozhodně the Alchemist, která mi připomíná písně ze starých alb. Následující Isle of Avalon patří mezi slabší články alba. Starblind a The Talisman jsou hodně vyvedené písně, které mají rozhodně hloubku a duši. Poslední dvě písničky jsou průměrné z tohoto alba a dalo by se říct, že průměrné i celkově.
The Final Frontier působí hrdě a vznešeně, jako se tvářily počiny Iron Maiden vždycky. Final Frontier je bohužel jen slabší bráška starších soukmenovců. Přesto se směle může zařadit mezi dobrá alba. Kdo je věrným fanouškem Iron Maiden a netrpělivě čekal na novou fošnu, tak rozhodně neprohloupil. Deska je rozhodně příjemná oddychovka, která působí neuvěřitelně lehce a dokáže pozvednout z neradostí všedních dnů.