Já osobně se mezi ně mohu směle zařadit. Přestože punkem střižené kapely příliš neposlouchám, Rise Against mi učarovali už před více než dvěma lety. Bohužel to bylo asi půl roku po jejich koncertě v Lucerně, a proto jsem se po celou tu dobu neskutečně těšil na živé setkání s nimi.
A to se mi naskytlo ještě před samotným výstupem. Najednou se členové kapely objevili přímo mezi fanoušky, prohodili s nimi pár vět a rozdali podpisy. Stihnul jsem pozdravit kytaristu Zacha, on na mě: „Hey buddy, how´s it going?“, podal mi ruku a odebral se se zbytkem rockerů na procházku po matce měst. Příjemné 🙂 Nějakou dobu jsme pokračovali v čekání, dav fanoušků ucpal celý jeden blok chodníku (přestože Rise Against nejsou mainstream, podařilo se jim koncert během krátké doby beznadějně vyprodat), a potom se dveře otevřely a lidé začali valit dovnitř. Předčasný příchod se vyplatil, chytil jsem s kolegou první řadu.
Večer otvírali slovenští punkeři Plus Minus. Dobře jsem od nich znal jen jeden song, ale musím říct, že roli předkapely splnili perfektně. Hráli s nasazením, melodicky a zábavně. Lidé na ně spokojeně reagovali, kapela byla myslím také se vším spokojená. Jenom mi jejich vystoupení trochu zkazil kopák namířený přímo na mou hlavu (bicí předkapely byly vepředu) – přehlušil mi zbytek kapely. Plus Minus poděkovali lidem a přenechali pódium hlavním hvězdám večera.
Přestavba pódia pro potřeby Rise Against netrvala příliš dlouho. Náhle přišlo zhasnutí a k němu nadšený řev tisíce fanoušků v klubu. Po krátkém intru se ozvaly první tóny pecky Collapse (Post Amerika) z posledního alba Appeal To Reason a hudební nirvána mohla začít. Přestože první řada nebyla zvukově ideální, dost dobře můžu říct, že Rise odehráli celý koncert s perfektní sehraností a bez sebemenší chyby, dokonce i frontman Tim McIlrath intonoval až do konce perfektně. Na něco takového nejsem zvyklý, ani u kapel hrajících s polovičním nasazením. Kapela postupně projela velkou většinu svých důležitých skladeb, nejen z posledního alba, ale i z předchozího The Sufferer and The Wittness (můj jasný favorit) a ještě staršího Siren Song of the Counter Culture. V sále panovala oboustranně euforická atmosféra – v hudbě této kapely je něco neobvyklého, co fanoušky strašně moc spojuje a co ke každému člověku velmi osobně promlouvá. Půlka lidí zpívala spolu s Timem, ta druhá do toho zas dávala všechno pohybově: za celý koncert nejméně sto lidí vylezlo na pódium a následně provozovalo stagediving. Frontman to slovně ohodnotil před skladbou Give It All (řekl, že podle něj do toho lidi v sále „dávají všechno“… následoval nadšený ryk fanoušků, stejně jako při ohlašování všech dalších skladeb večera). Paření však mělo i negativní následky – například žebra mě od něčí podrážky bolí ještě teď, kromě toho také drasticky stoupla teplota v téměř nevětraném podzemním klubu. Cítit to bylo nejen pod pódiem (nedýchatelno), ale i na něm. Tim nejdřív vtipkoval o tom, že „best shows are always hot, aren´t they“, potom jsem zaslechl, jak se na pódiu baví s kytaristou Zachem o vedru, a v půlce koncertu konec jedné skladby nedozpíval a musel si jít na půl minuty s výrazem ryby na suchu kleknout na stranu pódia (RA hrají s obrovským nazazením a on pocítil nedostatek kyslíku).
Tim McIlrath se během večera několikrát projevil velmi sympaticky. Například bez jakéhokoliv postranního úmyslu vychválil předkapelu, poděkovali jí a věnoval jí jeden song. Asi po hodině hraní kapela zmizela do backstage a nechala se pár minut vyvolávat. Zpátky se vrátil jen zpěvák s akustickou kytarou a došlo na dva songy v jemném provedení. První byl Swing Life Away, druhý protiválečný Hero of War (s tím už mu pomohl druhý kytarista a nakonec se připojil zbytek kapely). Během něj vylezly dvě odvážné dívky na pódium a načasovaně políbily Tima na tvář každá z jedné strany. Zdálo se, že se mu tohle přecejen nestává denně, protože přestal hrát a na pár vteřin mu došla slova 🙂 . Během akustické části bylo ještě líp slyšet, jak talentovaná kapela před námi stojí.
Nakonec přišly ke slovu ještě jednou elektrické kytary a kapela zahrála svoje nejlepší věci – Prayer of the Refugee, Ready to Fall a další. Konec, podávání rukou a odchod z pódia. Tlak ze všech stran se s odcházejícími lidmi pomalu uvolnil a já si během pár minut od doznění posledních tónů uvědomil, jak moc se těším na jejich příští návštěvu.
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)