Další standartní tuctový pražský popík, řízlý jednoduchou elektronikou. Neurazí. Hudba pro nenáročné publikum. Dokáži si tuto kapelu představit na nějakých vedlejších podiích v odpoledních časech na majálesech, kdy se zamilované, čerstvé vysokoškolačky pomalu propíjí do večera plného Tomášu Klusů, Ready Kirkenů, v tom o dost lepším případě Horkýže Slížů, či Wohnoutů. Zvuk kapely Pankix, způsob aranžovaní jednotlivých skladeb a zpěv hodně vzdáleně připomíná Tata Bojs, ale opravdu jen hodně vzdáleně. Z deseti písní žádná nevyčnívá ani jedním směrem, žádná není vyloženě horší, nebo lepší než ty ostatní. Celé cédéčko je vlastně jednou dlouhou skladbou bez nějakého zásadnějšího kreativního zásahu. Muzikanty takto hrát určitě baví, a pokud člověk dělá, co ho baví, je to vždy dobře, i když se to někomu jinému nemusí líbit. Nikde jsem nepostřehl nějakou vnucující se kampaň nebo reklamu která by této kapele zbytečně dávala iluzi umělé slávy, či výjimečnosti (jak se to mnohdy stává, naposledy např. u dalšího pražského ,,klenotu“ Gingerhead), což je naprosto v pořádku. Někdy až dosti naivně a přímočaře psané texty s verši typu láska/páska/vráska atd. pojednávají o běžných problémech odhadem třicátníků dnešní doby – rozchody, neporozumění ve vztahu, život ve velkoměstě, kdy každý hledí do svého mobilu všude, kam se člověk podívá, smutný povzdech nad kvalitním sexem na jednu noc, kdy se mládenec již nadále neozývá, všeobecná propagandistická mediální masáž a kontrola skrze informační technologie a podobně. Jak říkám, tato kapela velice neurazí, ale ani nijak zvlášť nenadchne.