Je dobré, když má album svůj příběh a Desiderium Podzimkova projektu Popidum ho bezesporu má. Jeho protagonista si desku doslova vysnil, když ji zahlédl v jednom ze svých snů na středověkém tržišti a rozhodl se ji zrealizovat. Je ale ještě lepší, když má album nejen svůj příběh, ale také svůj smysl a zde už si tak jistý nejsem.
Desiderium je více než čtyřicetiminutová kolekce skladeb, připomínající soundtrack ke středověké RPG hře. Je totiž tvořena naprogramovanými smyčci, strojovou rytmikou, klávesami a možná až moc často například také nasamplovaným zvukem deště. V atosférických kompozicích, pohybujících se se svou stopáží kolem pěti minut, se opakují minimalistické motivy, které ale bohužel nejsou natolik nosné a zajímavé, aby obstály sami o sobě.
Možná tedy až na příjemnou výjimku ve formě skladby Hic Et Nunc, která až nápadně připomíná motivickou práci anglických Penguin Cafe Orchestra. Další výjimkou v rámci konceptu desky, tentokrát ale vůbec ne příjemnou, je anachronicky znějící pokus o taneční hudbu ve skladbě Saltatio. Ta narušuje strukturu celé desky a její zařazení na Desiderium je nesmyslné.
Kdybych se snažil desku popsat ve zkratce, řekl bych, že zní jako symphonic metal bez metalu. Jak již bylo napsáno, na soustředěný poslech Desiderium rozhodně určeno není. Jako zvuková kulisa na tematických akcích a nebo ve “středověkých krčmách” možná ano, je ale otázka, jestli si autor právě takový osud své nahrávky představoval.