Tento článek je moje osobní retrospektiva na Manowar. Alba, která se mi nejvíce zaryla do paměti.
V roce1983 přinášejí tito válečníci tajemství oceli – „Into Glory Ride”. Synové osudu se přibližují k Branám Valhally – „Síně padlých“, kam za doprovodu valkýr přicházejí padlí bojovnící „einherjové“. Ódin zde shlíží ze svého majestátného trůnu Hlidskjalf na celý svět a nechá si nosit zprávy od svých dvou havranů Hugina a Munina. Před dveřmi Valhally stojí strom Glasir („zářící“), který má listy z červeného zlata a je to nejkrásnější strom ze všech devíti světů. Na střeše Valhally pokryté zlatými štíty stojí jelen Eiktyrni a koza Heidrún, z jejíchž struků vytéká medovina. Medovinou a slaninou z kance Saehrímniho se pak einherjové živí. Ódin sám nejedl, pil pouze medovinu, část svého jídla však dával svým dvěma vlkům jmény Geri a Freki. Ódin každý den vysílá valkýry na bojiště, aby do síně přivedly padlé bojovníky, kteří zde budou trénovat na poslední bitvu (Ragnarök). Einherjové spolu přes den soutěží a večer si užívají medoviny a jídla. Jídlo připravuje kuchař Andhrimnir, který má celý černý obličej, od toho, jak každý den připravuje v kotli kance Saehrímniho.
V roce 1984 vychází „Sign of the Hammer.” Zmínka o Thorovi severském bohu hromu, deště, nebe a plodnosti země. Je strážcem spravedlnosti a on je klasickým vyobrazením silného a statečného vikingského bojovníka s postavou hromotluka.
Za zlomové album by se dalo pokládat „Kings of Metal” (1988). Monumentální návrat ke králům a jejich slávě. Přes neuvěřitelnou skladbu “Sting of the Bumblebee” napsanou Nikolajem Rimsky-Korsakovem z opery nazvané Pohádka o Caru Saltanovi a nářkem králů v “The Crown and the Ring” k válečníkově modlitbě, který začíná vyprávěním opravdového příběhu dědečka svému vnukovi.
„Bylo mi třináct, jednoho studeného zimního dne, procházel jsem začarovaným lesem, když v tom jsem uslyšel zvuky koní a mužů ve zbrani. Cítil jsem, že musím jít dál a najít místo odkud ty zvuky jdou. A když se les vyjasnil, stál jsem na kopci. Přede mnou byla veliká planina. A na ní armády světa, stály, čekaly. Myslel jsem si pro sebe, na co, nebo na koho čekají? Najednou přišel závan větru ze severu. Tam se objevil osamělý jezdec, držící ocelový meč. Potom z jihu přišel další, nesoucí válečnou sekeru. Z východu přišel třetí, a držel ostnatý palcát. A nakonec ze západu jezdec, který třímal obrovské kladivo války. S nimi přišli jejich vojáci smrti, následováni armádou nesmrtelných. Nebylo jich mnoho, ale pohled do jejich očí říkal všem, kdo je spatřili, že dnes opustí bojiště jako vítězové nebo mrtví. A pak bylo velké ticho. Mé srdce začalo tlouct, bouřkové mraky zaplnily nebe temnotou, přišel déšť a větry zafoukaly tak silně, že jsem se musel rychle chytit stromu. Sledoval jsem čtyři jezdce, jak zvedají své zbraně do vzduchu. Bez varování, zakřičeli svůj bojový pokřik. Vedli útok, jeli do bitvy. Setkali se s armádami světa s mohutným nárazem! Cítil jsem, jak se země třese, toho dne vypila moc krve! Každý z těch čtyř byl sám o sobě jako vichřice zkázy! Když kouř odvál, mnoho tisíců bylo mrtvých. Bylo prolito mnoho krve. Jejich těla ležela rozházená po bojišti, jako hnědé listy, které rozfoukal vítr. A viděl jsem ty čtyři, jak jedou na vrcholek kopce, zatímco pod nimi vojáci smrti shromažďovali všechny ty, kteří by jim teď přísahali věrnost. A ty čtyři vyslovili slova válečníkovy modlitby: „Bohové války, volám Vás. Můj meč je po mém boku. Hledám život cti, svodný od každé falešné pýchy. Prásknu bičem se statečným silným pokřikem. Ať si pro mě přijde smrt, pokud bych kdy selhal. Sláva, vznešenost, jednota.“ Hurá…Hurá….“
Pro mnohé podivné a pro některé neoblíbené album „The Triumph of Steel” (1992) se stalo určitým mezníkem skupiny, kdy z původní party zůstali akorát basák Joey DeMaio a zpěvák Eric Adams. Do svých řad přivítali nové členy a vypustili mezi fanoušky své sedmé album. Neuvěřitelně působivý koncept alba začal vyprávěním příběhu z řecké mytologie, rozložený do osmi částí, kde hlavní postavou byl Achilles, syn bohyně Thetis a krále Pélea. Lyrický koncept se opřel o souboj Hectora a Achillea – Zbroj bohů a Hectorova smrt. O jeho matku, mořskou bohyni Thetis, se dříve ucházel sám bůh Zeus, avšak zalekl se věštby, že její syn bude mocnější než otec. Ustoupil tedy smrtelníkovi a věštba se vyplnila. Péleův syn byl nejudatnějším a nejúspěšnějším bojovníkem pod hradbami Tróje. Matka ho po narození podle jedné verze pověsti koupala v podsvětní řece Styx, podle druhé verze ho potírala ambrózií a zakalovala nad ohněm. Při zakalování ji však přistihl Péleus, Thetis Achillea vyděšena upustila a Péleus ji vyhnal. Proto zůstala pata, za kterou ho Thetis držela jediným zranitelným místem.
V roce 2007 vychází deska „Gods of War”. Toto album je celé koncepční a lyrický obsah nás vrací znovu k severské mytologii. Přes hymnu nesmrtelných válečníků, kde zaznívají hlasy vítězství a krále králů se dostáváme k Odinovu osminohému hřebci Sleipnirovi. Podle vikingské mytologie se vracíme do doby, kdy po válce mezi Ásy a Vány byla zeď kolem Ásgardu zbořena. Jednoho dne k bohům přišel převlečený obr a nabídl jim, že postaví hradby nové, silnější a vyšší než předtím. Jako odměnu požadoval slunce, měsíc a bohyni Freyu za manželku. Bohové byli nabídkou pobouřeni, ale Loki jim poradil, aby ji přijali pod podmínkou, že zeď postaví za šest měsíců (mezi zimním a letním slunovratem) a bez pomoci člověka, jinak nedostane nic. Obr souhlasil, za předpokladu, že mu může pomoci jeho hřebec Svadilfari. Kameník tedy začal stavět, nashromáždil velké kameny a Svadilfari těžký náklad s lehkostí dopravil na místo. Když bohové uviděli, kolik práce stihl za jedinou noc, rozlobili se, neboť bylo jasné, že kameník není obyčejný člověk, ale obr. Nemohli však nic dělat. Jak se letní slunovrat blížil a zeď už byla téměř dokončená, začali se bohové obávat, že obr vše stihne do stanovené lhůty. Obořili se na Lokiho, který jim tak špatně poradil, a Loki slíbil, že se postará, aby obr svou odměnu nedostal. Druhý večer se Loki v podobě překrásné klisny objevil před Svadilfarim. Hřebce přemohla touha a zapomněl na pána i jeho práci a zpřetrhal postroje. Pronásledoval klisnu celou noc a obr jej musel chytat. Hradby se mu nepodařilo dokončit. Rozzuřený obr se stále dožadoval své odměny, především krásné Freyi a tak jej bůh Thór jednou ranou svým kladivem Mjollnir zabil. O několik měsíců později se Lokimu narodilo osminohé hříbě jménem Sleipnir, které daroval Ódinovi. Loki se tak stal „matkou“ Ódinova osminohého koně Sleipnira. Loki ten lstivý bůh – bůh ohně. Proradný Loki byl také hlavní příčinou smrti krásného boha Baldra. Baldrova matka, bohyně Frigg, si nechala od všech věcí, rostlin a zvířat přísahat, že Baldrovi neublíží. Loki se však převlékl za ženu a Frigg se mu přiznala, že jedna malá větvička jmelí ji nepřísahala. Loki pak přesvědčil Baldrova slepého bratra Höda, aby se zúčastnil oblíbené zábavy ostatních bohů. Vedl Hödovu ruku a nechal ho větvičkou na bratra vystřelit. Baldr padl mrtev. Hel později souhlasila, že Baldra propustí z podsvětí, pokud ho budou všechna stvoření oplakávat. Loki se prý přeměnil v obryni Tókk a mrtvého boha oplakat odmítl. Po Baldrově smrti se Ásové rozhodli Lokiho potrestat. Loki se ukryl v horách v domě se čtyřmi dveřmi. Přes den se v podobě lososa skrýval ve Fránangrském vodopádě a v noci přemýšlel, jakou léčku na něj asi bohové vymyslí. Z nudy přitom splétal lněnou přízi a mimoděk tak vynalezl rybářskou síť. Když uviděl Ásy přicházet, hodil síť do ohně a utíkal se schovat pod vodopád. Bohové však podle otisku v popelu spletli sít novou a Lokiho nakonec chytili. Odvedli ho do jeskyně a přivedli jeho syny, Váliho a Narfiho. Váliho přeměnili ve vlka, jenž bratra rozsápal. Narfiho střevy Lokiho připoutali ke třem kamenům. Jeden měl pod rameny, druhý pod zády a třetí pod koleny. Na tvář mu kape jed z hada, kterého přinesla obryně Skadi, proto Sigyn vedle něj sedí a zachytává kapky do misky. Občas však musí plnou misku vylít. V době, kdy Lokimu jed kape na tvář, zmítá se bolestí a způsobuje tak zemětřesení. Loki se z pout osvobozuje, v době kdy nastává Ragnarök – konec světa, zánik bohů, poslední bitva mocností dobra a zla, poslední bitva Bohů války.
* * *
Rok poté odchází ze skupiny bubeník Scott Columbus. K odchodu řekl, že odešel po přátelské domluvě, i když si s Joeym DeMaiem v mnoha věcech nerozuměli. Pravdou je, že po vydání alba „Warriors Of The World“ z roku 2002 jsem se několikrát setkal s názorem: „Kde, že jsou ty časy Kings of Metal.“
Možná to byl jeden z důvodu odchodu Scotta Columba, který z Manowar odešel už jednou, a to v roce 1991. Po čtyřech letech se k nim znovu vrátil. Jak to bylo doopravdy, se však už nedozvíme, protože Scott, 4. dubna v roce 2011, zemřel.
A myslím, že tím zemřela i jedná část Manowar, ta tvrdá a drsná, která z této skupiny udělala krále metalu. I přes všechny ty proměny, navždy zůstanou jednou z nejuznávanější heavy metalovou skupinou všech dob.