Úmysly hezké, provedení ale tolik ne a na CD už zbývá jen ta bizardnost. Skupina tvrdí, že se jí na debutovém dlouhohrajícím albu podařilo překonat dva roky starý eponymní singl. Padesátiminutová nahrávka ale ještě přesto mnohými neduhy trpí. Předně působí Pure Disco, což je mimochodem také označení stylu, který Pasta Machine hrají, chladně, unyle a bohužel také nezajímavě.
Pasta Machine se přesto snaží jednolitý proud trochu ozvláštnit a tak v jednotlivých skladbách můžeme vystopovat flétnu, ženský vokál nebo také akustické pasáže. Díky tomu se na desce najdou i zajímavé části. Tyto bohulibé snahy ale sráží zvuk, ve kterém jsou většinou hodně upozaděné kytary a naopak nepřirozeně vytažené vokály dvou hlavních protagonistů a zakladatelů skupiny.
Faktem je, že díky jednoduchým melodiím i textům a také tomu, že ve většině skladeb jde jen o opakování jednoho či několika málo motivů, budete si moci některé části při druhém poslechu zpívat a broukat společně s kapelou. Popravdě řečeno ale mně samotnému dělalo problém zvládnout alespoň poslech jeden.
Marně přemýšlím, komu je toto album určeno. Pokud by se jednalo o kratší, ale zároveň také propracovanější nahrávku… Skupina o albu mluví jako o příkladu hudby, která není pro každého a přestože přesně takové nahrávky mne většinou zaujmou, Pure Disco ten případ není.