Tuto partu bohužel při vystoupení v mém klubu potkal osud mnoha „lokálních“ kapel, tedy těch, kteří ve svém regionu mají široké publikum, avšak při výjezdu do zdánlivého centra dění zjistí, že ve Stověžaté je stran zájmu mrtvo jak v nejtemnějším koutu Hádoy říše. A nemyslím tím, že jacísi hoši z maloměsta se zde nechytají, stejnou zkušenost jsem měl s mnoha přespolními kapelami – pokud neměli v Praze početné rodiny, přátele a kolegy, návštěvnost byla vesměs tristní, a to pochopitelně i u kapel zahraničních. Přitom se jednalo mnohdy o skvělé bandy – švýcarský Hard Core Blues Band tou dobou byl předskokanem Garry Moora, maďarská parta Miles Davis Corporation servírovala moderní elektronikou podpořené originální verze průkopníka jazzrocku, majícího v názvu…, jedině Ray Wilson, tak malinko profláknutý coby člen Genesis, měl zcela narváno. Bohužel, stejně zvučné jméno Zdarr použít nemohli, tak jsme si udělali takový příjemný komorní večírek.
Titul AR23 vlastně není novinkou, rok vydání je datován 2014, nicméně víc než pár let uplynulo, co jsem kapelu slyšel, takže s radostí a očekáváním jsem zasunul (nikoliv zduřelý úd do slastně vlhké temnoty, ale nosič do přehrávače).
Úvodní Mít kluka to je báječný ( „nemyslím jenom pro slečny…“) aspiruje zdánlivě na hymnu, dnes málem již většinově k stejnému pohlaví sexuálně orientované části populace (sám se občas označuji za trapnou heterosexuální menšinu) hudebně evokuje frázováním a Havlíkovským klarinetem staré zlaté časy Suchého nesucharského humoru a poetiky v éře Semaforu. Hole hole – v bookletu podivně na zcela jiné straně, by zase úvodem potěšily rasovým bojem posedlé bližní: „Válčil bílej s černým..“ , avšak naopak staříci při partii šachu ponechávají své hole pacfisticky opřené o zeď, zde se partie odehrála v kavárně pražské či jinde není definováno. A vzhůru na Pouť – pocity, když v žaludku tančí vodka s další lihu neprostou kapalinou většina z nás dozajista zná, stánek s ovarem – ač je to nedůstojné, mi nedá nepřipomenout si v této pozitivně hravé skladbičce temný stín nekultivovanosti současného hradního pána. Pijácký popěvek pracující lůzy Po robotě v solidní nejistotě střídají Hrany – skladba to již humorem neplýtvající, naopak poetičností posluchače nikterak nešetřící s poselstvím respektu ke křehké kráse drobného klenotu přírody.
Nahatej pták, pták bez peří – že by zase něco pro kluky z bukového lesa, snící o dohladka vyholeném penisu a šourku, v písni Pták? Ale kdež, pravdu hledat je třeba jinde. Čtyřicet je malé pozastavení v bluesovém hávu u touto cifrou dané dekády věku, kdy ještě času dost je sklapnout paraple (Kopeckého padoušský song atmosférou blízký tomuto jest). Melancholii času padajícího listí, sametových i říjnových revolucí (zde opomenutých díky toliko na přírodu a pocit písni zaměřené) nabízí Podzim, druhá z písní poeticky klidných a uchu rozhodně libých. Lupající Diagnóza naštěstí nemá sdělit obávaný nezvratný ortel (psáno s malým O!), leč potvrdí, že zrána i navečer sexu i bez rytmu tanga věnovati se lékaři doporučeno jest. Následuje svižně foklórně etno znějící Galina, která na konci dává zaznít názvu alba, po ní zvolní cestou v tramvaji se dostavující Samota. Ryze vokální Reinkarnační přejde v rovnako a capella intro námořnické písničky Kořeny – zde se mi nevím proč podařilo se vtipně přeslechnout „opyloval jsem v cizích vodách“ namísto „objevoval jsem v cizích vodách“, že by nějaká chorobná stařecká posedlost sexem?
Závěrečnou blekotavou Píseň baobabí ještě dovršuje nášup v podobě bonusu Smím prosit? , skočně instrumentální groove verze skladby z prvního alba Zdarr, nejdelší track alba.
Album asi opravdu není určeno pravověrným rockerům, ale kdo má rád humor, akustické aranže stavící na akordeonu, klarinetu a saxofonu (použita je i kamerunská harfička), jistě si přijde na své. Na albu silnější kusy jsou ty poetické, ty na humoru stavící mnohem lépe vyzní při živé produkci s reakcí publika.
Trochu problém mám s grafikou obalu, tedy konkrétně s použitou typografií – jak se vlastně album přesně jmenuje jsem musel pro jistotu dohledat na internetu, to AR23 je poněkud utajené, leč je to zjevně záměr, ale hlavně použitý font, a to zejména v bílé verzi na červeném podkladu, činí z textů v bookletu pro změnu již dost nežádoucí kryptografický hlavolam – neznaje kód Navajo ani tajemství Enigmy, trochu mi to dalo zabrat. Stejně tak jako lovení na archu, kde se který text nalézá vlastně koresponduje s tím, že např. skladba Reinkarnační je v soupisu tracků zcela jinde.