To však nemá být škodolibý úšklebek na adresu veteránů vesnických kulturáků, naopak to míním jako kompliment. Při hodnocení takových kapel jsou každopádně rozhodující tři faktory. Zda se kapela dokázala vymanit z toho, co mohlo v opilých 80. letech na pobavení publika stačit, zda si přesto dokázala uchovat atmosféru oněch akcí a zda ve své současné podobě nepůsobí jako spolek pivních strejců vzbuzujících spíše úsměšky.
Mohu říci, že KORIDOR i přes svou nezpochybnitelnou archaičnost ve všech výše zmíněných ukazatelích obstojí se ctí. Zvuk nepůsobí dojmem, že k nám kapelu zavála dávná minulost, naopak je poměrně průrazný, a muzikanti nežijí jen z toho, co hráli před dávnými lety, byť se nepochybně drží klasického rukopisu. Dokážu přestavit, jak se dnes, v roce 2015, míjejí v kulturáku zasloužilí džískaři se současným dorostem. Texty jsou v rámci svého žánru nadstandardní, poetika Koridoru vás drží v dostatečné vzdálenosti od knajpy se zvětralým pivem. Otázky existenciální filosofie v textech pochopitelně nikdo očekávat nemůže, ale za velmi pozitivní považuji fakt, že si s kapelou může bez uzardění zazpívat i řidič, který vás na bigbít dovezl a hladina alkoholu v jeho krvi je zcela nulová. To u generačních souputníků Koridoru nebývá pravidlem.
I když ve mně nahrávka vzbuzuje velké sympatie, ať už jde o instrumentální aranže, které mi jsou blízké hlavně díky tomu, že jsem na něčem podobném sám vyrostl, nebo o charismatický pěvecký výraz Radka Nohavicy, trochu mě mrzí, že si z jejího poslechu neodnáším v hlavě nějaký výraznější motiv, který by ve mně zůstal, byť tip na hit v podobě předposlední písně „Čarodějnice“ mám. Každopádně jde o dílo, které jistě dlouholetým fanouškům skupiny udělá radost a zpříjemní jim čekání na další víkendové pobavení.