Přestože skupina funguje už dvanáct let, je její aktuální počin teprve druhým studiovým zářezem do diskografie (nepočítáme-li EP My Portable Love). Sama kapela přiznává, že dříve se do nahrávání moc nehrnula, v posledních letech ale nejspíše našla způsob, jak ve studiu zachytit dravost svých živých vystoupení.
Death By Chocolate čerpají velkou měrou z klasického hardrocku. Například už úvodní skladba The Sun začíná hutným a těžkotonážním kytarovým rozjezdem, který se hodí jistě i na úvod koncertu. Tyto tvrdší pasáže, kvůli kterým jsou pánové často řazeni do škatulky rock metal, jsou ale střídány popovějšími a melodičtějšími party, jak potvrzuje druhá skladba Siren Calls.
Jako pěst na oko působí nejtvrdší a nejenergičtější skladba desky, píseň Alfred. Její nabroušené kytary totiž ostře kontrastují s předcházející poloakustickou hitovkou Family a následující Morning Would s nepřeslechnutelnými náznaky jižanského rocku. Ostatně, více skladeb naznačuje, že Death By Chocolate vyrostli pod vlajkou konfederace a ne ve Švýcarském Bielu.
Deska se může chlubit velmi dobrým zvukem. Ten na jedné straně dokáže ctít tradice, ale zároveň dává prostor také modernímu pojetí žánru. Hlavní práci ale samozřejmě odvádí sama kapela. Nahrávka je dostatečně pestrá na to, aby posluchače bavila po celých čtyřicet minut a obsahuje několik skladeb s hitovým potenciálem (například zmiňované Family, Alfred a nebo A Thousand Miles. Death By Chocolate působí dost suverénně na to, aby si s tímto potenciálem dokázala poradit a oslovit velký počet posluchačů.