V posledních letech je znát citelný odklon od zažitého písničkářského stereotypu. Mladí zpěváci většinou nepokračují v liniích, nastavených Krylem nebo Nohavicou. Inspirují se především u zahraničních vzorů, přelazují na melancholickou notu a nezřídka také mění svůj mateřský jazyk za angličtinu. Do této skupiny ale patří Archivný Chlapec jen částečně.
Melancholie je sice z jeho hudby cítit také, pevně se ale drží Slovenštiny, se kterou si očividně hodně rád hraje. Ve svých skladbách si vystačí bez rýmů a dost často i bez zpěvu, pouze s vyprávěním. Doprovází se vybrnkávanými kytarami a zřídka také nástroji hostujících hudebníků. To ale zároveň desce také trochu škodí, protože písně se tak mohou slévat v jeden monotónní celek.
O to víc proto vyčnívají skladby Vážená Paní, kde Archivný Chlapec osedlává také elektrickou kytaru a Bronka Schragge z kapely Tu v dome píseň podporuje ještě svým violoncellem a nebo poslední píseň Raketoví chlapci, kterou zase trochou elektroniky okořenil Erik Losos Horák, u kterého se deska natáčela.
Když odhlédneme od hudební stránky, majitele fyzického hudebního nosiče zaujme také grafické zpracování bookletu s ručně psanými a malovanými texty. Přesně kvůli podobným hrátkám mají CDčka dnes ještě smysl.
Konečně, smysl má i poslech debutové desky Archivného chlapce. Není to sice takové překvapení, jako předloňská deska Katarzie, mísní písničkářské vody ale trošku zvlnit může. Jeho projev i pohled na svět je dostatečně osobitý na to, aby si našel posluchače. Já osobně bych se pro příště přimlouval za barevnější aranže.