V sestavě alternativně metalové kapely totiž v současnosti figurují pouze dva členové. Kytarista, zpěvák a také autor samplů a aranží Lukáš, vystupující už několik let jako La Resistans a jeho otec a taktéž kytarista York, který za sebou má působení v ceněné kapele Ebola Joy. Toto seskupení se bohužel nedožilo dnešních dnů, kdy by mohl její název přitáhnout vlnu pozornosti a už osm let spí.
Za tu dobu začaly Yorka pořádně svrbět prsty a to vyústilo až v loňský vznik kapely Ereley. Ta v současnosti shání klávesáka a případně i další muzikanty, ale netají se svými ambicemi, sahajícími za hranice naší země. Obstojí tedy Katharsis ve srovnání se zahraniční konkurencí?
Deska rozhodně neuspokojí milovníky přímočarého a bezmyšlenkovitého bušení do bicích a kytar. Celé album je naopak postavené na táhlých melodiích a klenutých vokálech, připomínajících místy až Pink Floyd. Blížeji než k metalovým modlám mají tedy Ereley často k atmosférickému ambientu.
Jistěže pánové umí také přitvrdit a čistý melodický hlas se náhle změní v growl nebo řev a kytary se začnou zabodávat do uší jako hřebíky. U bicích dokonce většinou posluchač nemá šanci poznat, že za nimi “sedí” automat. Tuto svou drsnou tvář předvádí Ereley hlavně v refrénech a je tedy brzy zbytečně předvídatelná.
Nejvíce potom Ereley baví ve chvílích, kdy míchají všechny své tváře dohromady, jako například v předposlední skladbě Dancing Hoods. Bylo by také dobré zmínit, že skupina klade na své posluchače nemalé nároky, když natočí desku se stopáží padesáti minut.
Katharsis ale má svou osobitou atmosféru a zvuk, do kterého se dá snadno ponořit a i přes svou délku se dá poslech přežít bez těžších následků. Problém je, že progresivní metal s osobitým přístupem dnes produkuje obrovské množství kapel a prosadit se v takové konkurenci rozhodně nebude jen tak.