Informace, které lze najít na internetu, stejně jako fotky uprostřed bookletu, svědčí o tom, že se kluci neberou nikterak smrtelně vážně a narozdíl od 90 % jiných kapel nemají pocit, že by ještě letos měli vystupovat na hlavním pódiu ve Wackenu. Prostě normální parta, kterou baví to, co dělá.
Pojďme k poslechu. Intro jménem „Já věřím“ mě trochu vystrašilo, můj pocit při rádobytvrďáckém recitativu byl, že mluvčí má na sobě bubáckou metalovou mikinu a na hlavě současně červenou čepici s tím největším a nejrovnějším kšiltem na světě. První půlminuta skladby „Výbuch vášně“ také nepřekypoval přesvědčivostí, ale pak se všechno zlomilo. Ve zbytku skladby cítím obrovský nával pozitivní energie (byť její textové poselství má do pozitivnosti hodně daleko) a začínám být pohlcován radostí, které musely být zdi zkušebny při tvorbě tohoto songu malé. A tento pocit trvá až do konce alba. Temná vášeň rozhodně neobjevuje neobjevené a nestane se pojmem, který změní dějiny hudby, ale takovou nakažlivost jsem z nahrávky české kapely dlouho necítil. Nejohranější metalová klišé, která jako by vylezla z doby, kdy se v českém extrémnějším metalu draly na povrch první nahrávky, jsou zde servírována s takovým entusiasmem a chutí, že jim to žeru i s navijákem. K tomu pomáhá i vokální projev. V opeře existuje tzv. buffo basso, což je basový hlas využívaný v komických rolích. To, co se odehrává na „Dies irae“, by se dalo zařadit do podobné přihrádky v kategorii metalového řevu a zpěvu. Celkově výraz připomíná nejvtipnější momenty Kryptoru.
Zvláštní kapitolou jsou texty. Zde smekám před jejich rozsahem. Maty a Mord si rozhodně nic neusnadňovali, takže počet veršů vtěsnaných do každé písně je úctyhodný, drtivá většina kapel si vystačí s polovinou. V úžasu jsem však zůstal, když se mně ta slova začala hrnout do hlavy. Doteď váhám, jestli je předkládaná poezie tak blbá nebo tak geniální. Jak to ale jen popsat? Kapela vám do hlavy servíruje přesně to, co v tomto žánru očekáváte, rýmy jsou často naprosto předvídatelné, jenže občas vás z klidného příjmu veršů vyruší naprosto neuvěřitelný obrat nebo myšlenka, které vám bleskurychle vykouzlí pobavený úsměv na rtech. A to se děje každou chvíli. Dokonalým reprezentantem je „Mrtvola v mechu a kapradí“, jejíž oklipovanou verzi si můžete najít na Youtube.
Pokud pokračujeme v poslechu dál, tak „Trhavina“ je spíše vatovou výplní, zato následující „Balada“ se může pochlubit zajímavou atmosférou a ukazuje, že Temné vášni nejsou cizí ani výlety do jiných poloh. Z refrénu „Tak chcípni“ je na sto honů cítit duch Kryptoru, ale zajímavým způsobem na ni jako hudební dovětek navazuje nakažlivě valivá „Hymna prokletých“. Album uzavírá gothic rockovka „Ve jménu kříže“.
Temná vášeň asi není nejlepší kapela v republice, ale povedl se jí na dnešní dobu husarský kousek. Na „Dies irae“ mají hned několik skladeb, které už v mé hlavě zřejmě zůstanou navždy. A ani jsem na to doposud nepotřeboval moc poslechů. Na této kapele prostě asi něco je.