Je to zejména poetická grafika, která nabízí kouzelnost amerického maloměsta a venkova. Nemluvím jen o recenzovaném cédéčku, ale i o dalších obrázcích na facebookovém profilu. Pověstná plechová monstra na čtyřech kolech, jež brázdila silnice v 50. letech a u kterých se na údaje o spotřebě nehledělo, ladovsky přímočaré linky a optimismus, který jako by vypadl z ilustrací Emy Srncové či Heleny Zmatlíkové. A další věc? Hrajete-li rokenrol amerického střihu, nemůžete se pochopitelně jmenovat Jožo, Ďuro nebo Maťo, ale Pete, Mikey, Daddy a Drako.
Tak se nám před promluvu samotné hudby přecejen celý odstavec vešel. A co Ballsqueezer tedy hrají? Představoval bych si to tak, že fanoušek Krokus potkal fanouška Airbourne a rozhodli se založit kapelu, která to bude mydlit stejně jako jejich vzory. A tak si dali inzerát, kterým hledali další spoluhráče. Přihlásil se místní hipík a posledního člena sehnali, když jim před zkušebnou usnul pankáč. Na vizáž jednotlivých členů nám tato charakteristika možná nesedne, ale na muziku zcela stoprocentně. Ta je totiž podobně optimistická jako výše zmiňovaná grafika, soudím, že se Ballsqueezer berou mnohem méně vážně než uvedené vzory, takže výsledkem je skočná pohodovka, která do uší neřeže, ale nedostatkem energie v žádném případě netrpí. Však například pecka „My Brother Is My Sister“ je poměrně slušná nářezovka. Těžko říci, zda některý z hudebních motivů zůstane v mé hlavě do příštího týdne, ale dokud mně znějí v uších v přímém přenosu, jsem celkem spokojený.
Kapelu si dokážu představit na pestrobarevném mejdanu, kde kromě lahvového třetinkového piva tečou proudem i koktejly, avšak ke slovu se může dostat i menší než malé množství usušených bylinek. Pod pódiem se vesele hopsá a na tvářích většiny zúčastněných se objevují podivné úsměvy. Vlastně bych si takhle nějak představoval i dobrou zábavovku, což ani náhodou nechápejte ve smyslu upoceného pivního bigbítu, ba právě naopak, spíše jako jeho bezstarostnou opozici.