A nutno dodat, že skvěle zpracovaný obal ani moc nelže. Millhouse se sice našli ve špinavém stoner rocku, ale neřídí se striktně pravidly žánru, naopak si z něj dokáží dělat srandu. Například tím, že po čtyřiceti minutách garážového šílenství spustí sedmiminutové country Can’t Stand, podpořené pro jistotu ještě klavírem.
Ale proč zbytečně předbíhat k poslední skladbě desky? Pojďme na to od začátku. Srovnávat novinkovou desku s, dva roky starým, EP „Alea Iacta Est“ je takřka nemožné. Kapela se zlepšila ve všech měřítcích: našla si svůj zvuk, zapracovala na atmosféře i na skladatelských invencích a větší péče byla věnována také mixování a masterování, protože v tomto ohledu se Millhouse dostali hned o několik levelů výše.
V neposlední řadě si kapela ujasnila také jazykové dilema a rozhodla se pro angličtinu. Většinou volbu cizího jazyka úplně neschvaluji, ale je fakt, že do této hudby to prostě sedne. Kapela si také troufá na složitější muzikantské kreace a deska proto skýtá nejedno překvapení.
Najdeme tu střídání uvolněné a vypjaté polohy nebo změny vokálu ze zpěvu na scream, které sice nejsou ani z poloviny tak radikální a časté jako u The Dillinger Escape Plan, ale jsou přesto působivé.
Mými favority na Event Horizon je dvojice po sobě jdoucích skladeb Consequence a Superhero. Consequence pravě kvůli častým změnám tempa a naléhavosti a Superhero hlavně díky skvěle odpálenému refrénu.
Zmínku si zaslouží také skladby Satisfaction a Summer. Ty se totiž objevili již na prvním demíčku kapely z roku 2008, ale zde se jich ujali hostující hudebníci a přetvořili je zcela k obrazu svému. V Satisfaction si tak za mikrofon stoupla Barbora Drahovská od bratislavských akustiků Bloom. Summer podobně okořenil, v Americe žijící, britský písničkář Nick Fisher, který také přepsal původní text do “angličtější” verze.
Celkově vzato máme čest s propracovaným a profesionálně působícím albem. To sice neobsahuje takřka žádné samply a přesto působí jako moderní rocková deska. Hodně dobrá moderní rocková deska.