Paradoxem je, že zvednout zájem o tuto blyštivou hudební maškarádu musela přijet kapela, která nejenže zdaleka nepamatuje zlaté časy natupírovaných transvestitů, ale vlastně je paroduje. Pohled do publika, které se 26. února 2014 v Lucerna Music Baru sešlo, nasvědčoval tomu, že kýčovitá barevnost 80. let je zřejmě lákavější pro ty, kteří tuto dobu nezažili. Osvěta žánru, který byl v jednu dobu zcela pohřben bez sebemenší zdánlivé naděje na znovuoživení, byla v onen středeční večer výsadou převážně mladších ročníků. Nutno podotknout, že v zemích na západ od nás jsou Steel Panther populární spíše u generace 30+ a rovněž to, že tam jsou jejich koncerty halovou, nikoliv klubovou záležitostí.
Vzhledem k tuzemským specifikům však považuji velmi slušně zaplněný Lucerna Music Bar za velký úspěch, který mnohonásobně překonal má očekávání. Všude kolem se to hemžilo natupírovanými, natuženými a načesanými vlasy, nechyběly samozřejmě ani šátky a výrazná líčení evokující kurtizánskou scénu přelomu 80. a 90. let.
Ale pojďme konečně k samotnému koncertu. Ono se toho až tak moc objevného napsat nedá. Steel Panther mají dostatečnou zásobu přímočarých hitových songů, což dokládala překvapivě masová odezva v publiku perfektně ovládajícím texty. Po dvou úvodních písních sice následovalo nekonečné vykecávání se, které by s vynecháním slova „fuck“ možná zabralo polovinu časového prostoru, ale i tak by stále bylo nekonečně dlouhé a i pro člověka ovládajícího angličtinu (mezi které se já zařadit nemohu) zajímavé asi stejně, jako když bruselští hlavouni připravují rezoluci k situaci na Krymu. V dalších fázích koncertu už se tato složka vystoupení dostala přecejenom do jakž takž snesitelných mezí. Hudba Steel Panther není ničím neobjeveným a neslyšeným, ale příjemně pulsující riffy společně s líbivými melodiemi vytvořily večer plný nenáročné zábavy, což myslím v tom nejlepším slova smyslu. Michael Starr je frontman se vším, co se k tomuto slovu vztahuje, avšak pozornost budil zejména baskytarista Lexxi Foxx neustále upravující a sprejující pečlivě vyfoukané háro, malující si našpulenou pusu a vzhlížející se v růžovém zrcátku, které by mohlo být žádanou rekvizitou v nejedné mateřské škole. Průvodní slovo, jehož hlavní tematickou náplní bylo, kolik holek se stane obětí nejnižších kapelních pudů či jak malý penis má ten který člen kapely, si bral zejména kytarista Satchel, našel si však dost prostoru i na to, aby ukázal očekávanou porci ze studnice osmdesátkových kytarových klišé. Záchytné body vystoupení? Samozřejmě pódium plné holek („Seventeen…“) a samozřejmě závěrečná „Party All Day“, kterou bych přirovnal ke zvětšenému zrcadlovému obrazu jedné klasiky od Bon Jovi. Ale proč hledat vrcholy, koncert totiž s výjimkou již zmíněného předlouhého průvodního slova žádná hluchá místa neměl. A pokud jde o porovnání Steel Panther s jejich o 20 let staršími předobrazy? Asi bych to řekl tak, že zatímco Motley Crue nebo Poison bych byl ochoten uvěřit, že těch pár stovek holek v sále po vystoupení opravdu přefiknou, u Steel Panther bych si přecejenom troufl odhadnout, že po vystoupení dají nanejvýš pár piv a plně při smyslech se odeberou vyspat na další vystoupení.
Vpád hairmetalového karnevalu do Prahy dopadl na výbornou. Jestli se vrata naší republiky poněkud více pootevřou i klasickým hairmetalovým načančancům, to nedokážu posoudit, ale myslím, že nebude trvat dlouho a Steel Panther se k nám zase vrátí.
