Svět Duobetic Homunkulos potěší zřejmě jen ty nejotrlejší hudební nerdy. Pánové se skvělým obalem desky přiznávají k lásce k továrnám a ozubeným kolečkům a není se čemu divit, protože také jejich hudba je hodně technická.
Některé nástroje (npř. bicí) totiž obsluhují stroje a sami Duobetic Homunkulos se snaží hrát co nejméně “lidsky.” To je znát například na rytmech a tempech, kterých vystřídá v každé písni hned několik. Další nezbytné prvky jsou rychlost, agresivita, ale například také častá změna hudebních nástrojů.
Na své si při poslechu desky přijdou zejména fanoušci technického/matematického/progresivního/(z velké části) instrumentálního metalu, dechovky nebo Karla Gotta. Všechny tyto prvky se totiž na albu objevují. Pro Duobetic Homunkulos nejspíš neexistují žádné nepokořitelné hranice, a tak se kromě brutálního nářezu dočkáme také hudebních parodií na říkanku Polámal se mraveneček (zde stylově Polámal se hřídeleček), nebo na gottovinu Když muž se ženou snídá (resp. Když muž se strojem snídá).
V tomto hudebním guláši potom působí dost nepatřičně nosná melodie, doprovázená ženským zpěvem, která je k poslechu na konci třetí skladby Kardanoidy.
Navzdory výše sepsanému se musím přiznat, že jsem si desku velmi oblíbil. Občas sice působí jako naprosto nekoordinovaný bordel, ale to je dané spíš překombinovaností hudby skupiny. Ta si navíc nehraje na žádné überfrajery a dokáže svou tvorbu pořádně odlehčit.
Album navíc obsahuje také datovou stopu, která obsahuje nějaké ty fotografie a videa, ale také popis hudební výbavičky souboru, noty ke kytarovým partům a hlavně sólové nahrávky Wokise a Walise.
Krátce řečeno: deska je náročná a v mnohých ohledech také extrémní, ale pro hudební hledače a výzkumníky jistě poslechuhodná.