Nikola bývá často přirovnávána k Závišovi a nutno uznat, že na tom něco bude. Ani ona se nebojí hrubých a ještě hrubších výrazů, ale z logických (a biologických) důvodů se Mucha nenaváží do žen, ale do mužů. Dobře k ní tedy sedne její vlastní žánr: femipunk.
Jak již bylo zmíněno výše, Nikola se nedávno vykašlala na několikaletou sólovou kariéru a spojila se s Martinem Kyšperským (Květy, Tayna), Petrem Zavadilem (Ty Syčáci) a Štěpánem Svobodou (Budoár Staré Dámy). Už podle tohoto výčtu je jasné, že výsledek bude více než zajímavý.
Podařilo se vytvořit žánrově různorodou desku, která nabízí jak akustický folk, tak pořádně špinavý punk a špetku elektroniky. To všechno zabalené do hávu brněnské alternativy a obdařené osobitým projevem samotné Muchy, která střídá vyprávění s až překvapivými melodickými pasážemi, ve kterých ukazuje, co všechno v ní je.
Některé písně mají navíc docela dobrý hitový potenciál, což se týká především úvodní skladby Úchyl, která poměrně dlouhou dobu trhala rekordy počtu přehrání na Bandzone. Problémem ale může být počet vulgrismů, který by pro média asi moc zkousnutelný nebyl.
Mucha se tak vědomě připravuje o množství fanoušků a soustředí se pouze na poměrně úzkou skupinu příznivců. Té ale připravila skvělé a album, které přináší na naší scénu úplně nový výraz. Ten sice může některé posluchače odradit, ale to neříká nic o kvalitě desky.
Samozřejmě ne všechny skladby by si zasloužili vysoké hodnocení, ale dokonalé to prostě nebude nikdy. Důležitější je, že se nám tu představuje “nová” kapela, která se nebojí být jiná (a to ne jenom v prvoplánovém smyslu) a daří se jí bořit tabu.
To ukazují nejen feminismem načáchlé skladby jako Chlapi sú kokoti, ale také například píseň Ježíš, která se otevřeně vypořádává s fanatismem, a nebo poslední skladba alba. Ta je totiž v dnešní době, kdy skoro všechny české kapely zpívají anglicky, nazpívaná v jazyce německém.