Drsnej kraj z roku 2011 byl zatím posledním počinem, který nabídl ostřejší
tvář skupiny. Po asi nejpopovějším albu „5“ se tak jednalo o drobný krůček
směr metalovější kořeny. Aktuální novinka se zvukově nejblíže přibližuje
právě „pětce“. Škwor se nikdy netajili tím, že vlastně hrají surovější pop s
říznějšími kytarami. On je to vlastně velmi trefný popis, který naprosto
sedí minimálně na aktuální počin. Opět zde nechybí melodické refrény se
stále vokálně kvalitním projevem zpěváka Hrdličky, rockové kytary, ale i
fádnější skladba písní, kterou je kapela ovšem „proslulá“ od svých počátků.
Co vlastně tedy novinka nabízí nového? Nového nic. Vlastně je vše při
starém. Všech čtrnáct skladeb se nese ve stejném buřičském duchu a jen
bedlivý poslech je vzájemně rozpozná po prvních posleších. Mě osobně to dalo
hodně práce. Tetxy jsou povětšinou tradičně směrované na kritiku
společnosti, politiky a blbců kolem nás. V tomto ohledu se Škwor docela
opakuje a nevzbuzuje takovou důvěru jako u skvělé desky Vyvolenej. Emoce
naopak fungují u velmi povedené balady Vlci v koutě, která se stala jednou z
nosných bodů nové nahrávky.
Fanoušci se ovšem dočkají i tradičních hitovek s koulema jako Poslouchej či
Rabujem. Občas je tu i cítit náznak experimentů reprezentovaných lehce hip-
hopovou Vidím svět prázdnej či písní Síla starech vín, která zase ochutnává
trochu lo-fi pop/rocku. Povedená je i My nejsme zlí, která mi připomíná svým
pojetím jiné tuzemské legendy, liberecké Krucipüsk, kterým mimo jiné
aktuálně vychází taktéž nové album.
Novinka nebude pro skalní fanoušky zklamáním. Nabízí tradiční tvář skupiny
(tu popovější) s tradiční várkou slušných písní, které si rádi na koncertech
každý zakřičí. Nelze ale nenabýt dojmu, že Škworové mají skladatelský vrchol
asi za sebou, ale díky mnoha zkušenostem na scéně umí napsat i přezevšechno
dobrou skladbu a splnit očekávání. Nic víc, nic méně.