Cesta tříčlenného osazenstva, jež se nespokojilo pouze s vidinou plzeňského koncertu a vyrazilo tak na Prahu se záměrem dopřát si tuzemský koncertní zážitek tuplovaně, ubíhala svižně až do chvíle, kdy se začalo v okolí dějiště konání hledat místo k zaparkování. Po desítkách najetých kilometrů v přilehlých ulicích se zadařilo, přesto bych asi každému, kdo se do Retro Music Hall chystá, doporučil dostat se sem hromadnou dopravou.
Ve chvíli příchodu do útulného klubu je set německých PINK CREAM 69 v plném proudu a já znovu proklínám všechny pražské parkovací modré zóny. Průzračný zvuk umožňuje vychutnat si koncert těchto neúnavných melodiků plnými doušky. Progresivnějším výletům, ke kterým se svého času Pink Cream 69 také odhodlali, není dán prostor, hraje se výhradně na přímočarou hitovou strunu v jasných mantinelech melodického hardrocku. Jedna hymna střídá druhou a je úplně jedno, z kterého období tvorby pochází. Zapomeňte na můj report z plzeňského Metalfestu. Klubové vystoupení mě poučilo, že této kapele musím příště na festivalu věnovat maximum své pozornosti, protože si ji zaslouží. Středeční pražské ovace jsou toho ostatně důkazem. A bylo jedno, že pódium Retro Music Hall má své limity, a tak se Němci pohybovali na jeho samém okraji, aby se tam náčiní obou vystupujících kapel vešlo.
Laťka pro hlavní hvězdy byla nasazena proklatě vysoko a musím říci, že jsem měl obavy, zda se o poznání rychlejší metalová kanonáda neprojeví na zvuku a tím i na celkovém vyznění koncertu. Kacířské úvahy vzaly zasvé během několika prvních sekund. Perfektně sestavený playlist, ve kterém se sřídaly hutné pochodovky z novější tvorby s načančanými hitovkami z 80. let. Energie se z pódia valila silou jaderného reaktoru, ale zvuk si zachoval svou průzračnost. Vše korunovala dokonalá odezva z publika. Hlasitý aplaus byl samozřejmostí, ale čemu jsem se nestačil divit, to byla dokonalá znalost textů a jasné odhodlání nevynechat jakoukoliv příležitost ke zpěvu. Oproti vlažnějším koncertům, jejichž svědkem bývam v Plzni, se jednalo o jiný svět. Tím samozřejmě nechci plzeňské publikum jakkoliv shazovat. Situace je dána množstvím pražských koncertů všemožných kapel a z toho jasně vyfiltrované a vyprofilované skalní publikum na každou z nich. Grimasy Ronnieho Atkinse sice nasvědčovaly tomu, že je v posledním tažení, ale ve skutečnosti byly pouze důsledkem maximálního položení do výkonu, který byl bezchybný. Členové PRETTY MAIDS jsou ale všichni dokonalí šoumeni, kteří na svou stranu dokážou dav strhnout, obzvláště Ken Hammer v Praze okouzloval svým charismatem a nakažlivou dobrou náladou. Závěr byl korunován hitovkami „Little Drops Of Heaven“ a „Future World“. Mimochodem, kolik znáte kapel, které byly na vrcholu v 80. letech, ale jedna z jejich nejvyžadovanějších skladeb (mluvím o první jmenované) pochází z alba z roku 2010? Domů jsme se tedy vraceli nejen plní spokojenosti z koncertu, jenž právě skončil, ale též natěšení na plzeňskou zastávku o dva dny později.
Oproti úvodnímu tvrzení se přecejenom vrátím i k vystoupení v západočeské metropoli. Plzeňském publikum (pravda, do Šeříkovky by se jistě vešlo ještě o dost hlav víc) se zahanbit nenechalo, takže i ve zrekonstruovaném kultovním kulturáku (i když jsem moc změn v interiéru nepostřehl) byla atmosféra vřelá a bouřlivá, o výkonu kapely snad ani není třeba se rozepisovat. Předkapelou byli olomoučtí BLACK TIGER, kapela hrající AOR, žánr v našich končinách dosti ojedinělý. K tomu, aby Black Tiger postoupili v tomto žánru do první ligy, sice ještě pár schodů chybí, ale i tak se jejich set plný příjemných melodií s nádechem retra dobře poslouchal. S basákem a bubeníkem jsme se pak sešli i u piva a hodili řeč o inspiracích a našich společných oblíbencích. Nezbývá, než jim popřát brzké nalezení živého klávesáka, který by jejich vystoupením dodal další rozměr.
Můj týden s PRETTY MAIDS ve mně tedy zanechal výrazné stopy, v případě neomezených možností bych se asi nezdráhal vyrazit i do Bratislavy nebo Budapešti. Ale méně je někdy více, aspoň je tady důvod těšit se na jejich další návštěvy v našich končinách.
