Než se dostaneme k poslednímu albu, které jste vydali nedávno a nese název Indigové děti, trochu si popovídáme o kapele. Proč jste si dali název Esence?
Petr: Když jsme kapelu zakládali, bylo nám 15 a cítili jsme potřebu hodně „vyhraněného“ názvu. Pojmenovali jsme se Despekt, což mi dneska připadá docela k smíchu. Asi o rok později jsme ale zjistili, že v ČR působí hned 5 dalších Despektů. Následovala bouřlivá diskuse o přejmenování. Esence byl jediný název, který nikomu z nás nevadil. My jsme to navíc původně psali S’N’C, což nám tehdy přišlo jako vtipný odkaz na R’N’R, neboli rock and roll. Později nás ale přestalo bavit zkratku neustále vysvětlovat, navíc to skoro každý psal špatně. A proč Esence? Asi jsme tehdy chtěli dát najevo, že jsme neuvěřitelně intelektuální textaři, že jdeme po podstatě věcí – esenci. I tomu se dneska trochu směju, ale na název jsme si už zvykli a přejmenovávat už se rozhodně nehodláme!
Hrajete dva rozličné žánry Rock a Pop. Né zařazení Pop Rock nebo Rock Pop. Jak se vám daří zaujmout posluchače? Přeci jen lidé jsou v dosti případech jednosměrní.
Petr: Já mám pocit, že je dneska těžké najít kapelu, která styly nekříží, nebo si to alespoň o sobě nemyslí. My je nekřížíme, my je střídáme! Pro ty jednosměrné lidi, o kterých mluvíš, asi zkrátka nejsme. Obzvláště u naší nové desky došlo k tak velké rozmanitosti, že se i my trochu bojíme, jestli to někdo dokáže pobrat od první do poslední písničky. Ondra Ježek, který desku míchal, použil slovo „eklektické“. To nás, myslím, vystihuje dobře. Návštěvnost našich koncertů by ale mohla být mnohem horší – nějak se nám tedy zaujmout daří.
Dan: Nezapomeň, že mimo to jsme si získali pozornost i folkového publika. V roce 2010 jsme byli velmi vřele přijati na folkových festivalech a obdrželi jsme dokonce autorskou Portu. Od té doby se taky například mandolína dostala do našeho nástrojového obsazení na všech koncertech. Prostě trochu toho folku si neseme s sebou i nadále.
Jak první album, tak album třetí, pokud budu hovořit sám za sebe, je velmi podařené a zajímavé. (Druhé jsem neslyšel, nemohu posoudit) Vy máte jaké pocity při srovnání těchto dvou alb?
Dan: Indigové děti jsou naším druhým „plnohodnotných“ albem. Akustické Folk You! je maxisingl, který jsme vydali mezi řadovkami. Jeho natočení vzniklo z potřeby nabídnout nějakou odpovídající nahrávku i folkovému publiku.
Petr: Byl to zkrátka Cimrmanův pověstný úkrok stranou.
Co se týká rozdílů mezi alby, mohli bychom čtenáře unudit sáhodlouhým výčtem. Proto jen to nejpodstatnější. První deska byla, jak je zvykem, tak trochu „best of“ toho, co kapela udělala do té doby. Věci na „dvojku“ vznikaly v mnohem kratším úseku. Aranže na prvním albu měl pevně v otěžích Filip Benešovský, na Indigových Dětech zaranžoval Filip jednu věc a u několika trochu pomohl. Vokálních aranžmá se tentokrát ujal Vítek Sázavský a myslím, že je to hodně slyšet. Určitě je tedy deska pěvecky „odvážnější“. V textech také ubylo trochu sociální kritiky a přibylo nevyčerpatelné vztahové tématiky. V neposlední řadě došlo také ke změně bubeníka, i to je hodně slyšet. Když dneska poslouchám jedničku, přijde mi někdy trochu překombinovaná. Dvojka je o trochu jednodušší, má díky tomu ale větší tah na bránu. Ty desky zachycují úplně jinou etapu našich životů, což je při poslechu dost patrné, popsat se to ale nedá.
Indigové děti, takto se poslední album jmenuje. Proč jste si zvolili tento název pro desku?
Petr: Když jsem psal titulní písničku, pracoval jsem jako učitel na základní škole. Velmi poučné, hlavně pro mě! V té době mi někdo poslal link na článek o fenoménu indigových dětí, tedy duší, které žijí svou první inkarnaci a mají indigovou auru. Jedním z jejich hlavních rysů je absence respektu k autoritám. A já si říkal, že indigové musí být v podstatě všechny děti, které učím! Písnička byla na světě a název se nám líbil i pro album, protože tak nějak vystihuje dobu. A taky protože náš houslista a klávesista Radek měl nápad na grafické zpracování!
Dan: Při přípravě obalu jsme s Radkem (a byla to zejména jeho práce) připravili soubor třinácti koláží – ke každé písničce jednu. A tyto koláže jsou součástí bookletu Indigových dětí. Myslím, že se nám tak podařilo vytvořit graficky zajímavý obal.
K albu Esence jste dělali klip Klonovaná, budete dělat nějaký obrazový materiál k Indigovým dětem?
Dan: K první desce jsme dělali hned tři koncertní klipy, které se natáčely přímo na křtu. Počasí, Kolovaná a Tvář. Tyto, řekněme plnohodnotné, klipy jsme pak rozšířili o záznamy k písním Duchové a Nestačí, abychom představili i našeho tehdy nového bubeníka Martina Ďuroviče.
No a této tradici zůstal náš soubor věrný, takže i na křtu Indigových dětí vznikl klip, opět v režii našeho vynikajícího kamaráda a filmaře Adama Brothánka. Tentokrát je ovšem klip napůl koncertním a napůl téměř dokumentárním, protože naší snahou bylo zachytit i atmosféru samotného koncertu a vytvořit vzpomínku na jeden, alespoň pro nás, mimořádný večer. K tomu jsme použili úvodní píseň alba „Tabula rasa“.
V průběhu roku bychom rádi připravili i „nekoncertní“ klip, ale to je zatím ve hvězdách. Mimochodem právě pro určitou žánrovou roztříštěnost, o které byla řeč, je těžké vybrat jednu písničku, která by měla desku reprezentovat.
Tak jako u pramene živé vody, kde se čerpá síla ze země, tak indigové děti čerpají z kosmu. Kam chodíte čerpat vy?
Petr: Především si vždy dáváme práci, aby na zkouškách bylo něco dobrého k pití. A jinak se stačí dívat kolem sebe a do sebe a o témata není nouze! A samozřejmě jdeme jednou za čas objímat stromy…
Dan: Na Vysočině se uvolnilo místo…
A teď vlastními slovy i myšlenkou, nepřehání se to v dnešní době s mystikou? Aspoň tak trochu jsem pochopil text v Indigových dětech. Vše je možné ale nepřehánět.
Petr: Každý člen kapely má k mystice jiný vztah. Já osobně mám pocit, že je na každém kroku jakási pseudo-mystika, zatímco té, kterou bych já označil za skutečnou, je spíš dost málo. Rozhodně bych nechtěl propagovat vulgární materialismus, ten mě štve snad ze všeho nejvíc. Mystika by ale neměla sloužit k výmluvám jako je „moje dítě není nevychovanej spratek, on je prostě indigovej!“ A o tom je právě ten text…
Hrajete na koncertech s podobně zaměřenýma skupinama jak po hudebním stylu, tak textovém?
Dan: To je těžké, já se snažím neustále vyhledávat nové a nové spřízněné skupiny, oslovovat je, spojovat síly, domlouvat si navzájem koncerty…
Nicméně přiznejme si to: Esence hraje druhou ligu! A tady nikdo nevydrží věčně. Když si vzpomenu na pět nebo šest mých nejoblíbenějších kapel, se kterými jsme hrávali a přátelili se, musím s lítostí konstatovat, že žádná z nich už neexistuje. A my jsme přitom oslavili už patnácté narozeniny.
Jsme tak trochu poslední Mohykáni… Ale to neznamená, že to zabalíme taky!
