Kdybych neznal Drzého čerta z ukázek na Bandzone, asi by mě pěkně vystrašilo úvodní krátké mluvené intro, jelikož nezasvěcený náhodný posluchač by mohl očekávat začátečnický počin „tvrďáků“ ze Slaměné Lhoty. Obavy jsou rozprášeny během několika okamžiků a nejpozději ve 20. sekundě od roztočení kotouče v přehrávači je vám jasno, o co tady půjde. Tři úvodní výkřiky stačí, abyste se naladili na debustroláckou vlnu, ze které už do konce nahrávky neslezete. Chcete-li vědět, jak silná je inspirace mladoboleslavskou sebrankou, tak vězte, že ve třetí písni „I smrt je krásná“ vám pro její odhalení bohatě postačí úvodní slovo písně, možná i její samotný název. Vokální projev, opření se do výrazu a zejména protahované frázování Martina Volfa si vysvětluji transplantací části Kolinssových orgánů, akorát je trochu méně patetický, ale zato o dost rozvernější. Paradoxní může být, že zatímco Debustrol je z Drzého čerta slyšet z každé vteřiny nahrávky, inspirace kolinsovců, jež je zvána Slayer, se z „Codex Gigas“ neozývá. Každopádně vás čeká 34 minut šlapající energické jízdy. Produkce je sice o dost hodnější než u „Vyhlazení“, přirovnal bych ji ke „Svět se zatočí s tebou“, každopádně je ale nesrovnatelně příjemnější než poslední zahuhlené debustrolí počiny.
Zdá se vám, že v recenzi bylo více Debustrolu než Drzého čerta? Není to náhoda. Pokud máte pod kůží „Neuropatologa“ a „Vyhlazení“, pak tady máte od Drzého čerta třetí díl. Pokud jej vložíte do svých přehrávačů, nezaryje se vám sice pod kůži tak hluboko jako zmiňované monumenty, ale nesmazatelnou stopu rozhodně zanechá.