PÁTEK:
Příjezd z práce, bleskové zaparkování a přímočarý postup vstříc atmosféře. Ve stanu (Skutečná liga stage) se připravuje formace CLAWED FOREHEAD. Konvencím se na první pohled vymykající sestava, v jejíž rukou se nachází například dvě violoncella, housle či kontrabas, nedovoluje početnému davu opustit prostor (což trvá po celou dobu jejího setu). Asi nemusím připomínat, že natolik obligátní nástroje, jako jsou např. kytary, na pódiu zcela chybí. Já jsem měl při poslechu trochu problém, jelikož shluk zvuků do mých uší ne a ne doplout v jednolitém celku. Příliš mnoho not jako by nevytvořilo zpěvu pevný spodek. Komornější prostředí, kde by se nemusela kapela přeřvávat se dvěma monumentálními pódii, by dala jistě více vyniknout atmosféře, kterou ukázky na bandzone nepostrádají. Ve stejnou dobu hrají na „Budweiser Budvar stage“ (dále jen „velká scéna“) ABSOLUT DEAFERS, kteří předskakovali na posledním turné Arakainu, a servírují přítomným dřevní heavy metal made in 1988 se vším, co k němu v dobrém i zlém patří. Prvotní festivalová energie velí navštívit i třetí takřka souběžně hrající kapelu, kterou je na „Jägermeister stage“ (dále jen „menší scéna“) VENEFICA, další bývalá předkapela Arakainu. V tomto minisouboji o fanoušky vítězí, jelikož už v tuto dobu má před pódiem slušný a navíc spolupracující kotel, čímž rozdupává na padrť mé dřívější přesvědčení, že si se svým uměleckým pojetím progresivního metalu bude cestu k fanouškům hledat obtížně. Stihl jsem sice jen poslední čtvrthodinu, ale dojem, že i trochu profesorská hudba může být provázena nakažlivou muzikantskou radostí, už ve mně zůstal. OLYMPIC hraje tak dlouho, že snad nikdo z přítomných na festivalu nemohl být v době jeho historicky prvního koncertu před dávnými desetiletími plnoletý. Petr Janda je průkopník, mnozí z nás si ještě před dvaceti lety dokázali hrajícího sedmdesátníka představit maximálně s udýchanou trumpetou či klarinetem. Ale narážky na věk nejsou na místě. Olympic vsadil na přímočaré hardrockové písně, které slavily úspěch zejména v 80. letech. Bez póz, bez patetických proslovů, zkrátka přijeli, zahráli set, který musel potěšit téměř každého, a zvítězili. Mimochodem, docela by mě zajímalo, jaký má asi Milan Broum pocit, když hraje pomilionté „Želvu“. Na pár songů z tohoto ranku došlo ale až na konci setu. Hudba italských GRAVEWORM mě nechává chladným, a tak využívám času pro zabydlení ve stanovém městečku. Po návratu mě čeká mírné zklamání v podání ALPHA TIGER. Na základě studiové tvorby jsem se těšil na další svou osobní vlnu retro nadšení (jako např. u Enforcer nebo před rokem Skull Fist na Metalfestu), to se však nedostavilo. Tygří dravost absentovala a celé vystoupení působilo trochu mdlým dojmem. Do značné míry se na tom podepsal i zvuk, nemělo by se stávat, že si před hlavním pódiem v devět večer můžete při vystoupení jednoho z headlinerů povídat se sousedem polohlasně jak v obýváku při sledování Nemocnice na kraji města. Zanedlouho však napravují dojem WITHIN TEMPTATION. Od těch jsem toho naopak příliš neočekával, neboť nikdy nepatřili mezi vyvolené v mém osobním žebříčku. Ač se u této kapely na pódiu nikdy nekonají žádné muzikantské orgie ani strhující šou, jejich vystoupení si vysloužilo uznání i u těch, kteří na tento festival chodí na podstatně tvrdší krmi. Dokonalý zvuk, kouzelná atmosféra, podmanivé melodie, sázka na zpěvné hitovky a nad vším se vznášel jemný éterický hlásek Sharon. Po skončení stíhám ještě kousek setu VISACÍHO ZÁMKU na menší scéně. První rozdíl, který mě praští do ucha (a to doslova), je ve zvuku. Zatímco na velké scéně se po celý den odehrávaly komorní zpívánky, vedle zvuk doslova burácí a je pekelně nabroušený. Skvělému energickému setu Visacího zámku nasazuje už jenom pověstnou korunu, protože tato kapela se předvádí ve famózní formě a do víru svých hitovek nekompromisně pohlcuje každého, kdo o jeho tóny byť jen kouskem ucha zavadí. Tito punkoví veteráni se stali nekorunovanými králi večera. Zakončení melodických deathařů DARK TRANQUILLITY už poslouchám z povzdálí, jelikož i konverzací u piva ve stanu živ je člověk.
SOBOTA
Další příjezd a další bleskové zaparkování. Tentokrát stíhám poslední dvě písně od HARDCORE SUPERSTAR a mohu jen litovat, že bleskovému zaparkování nepředcházel i mnohem rychlejší výjezd na místo. O jejich povedeném setu plném nadrzlého spratkovského glam metalu v modernějším balení jsem totiž poslouchal ódy až do konce celého festivalu. I z malého zlomku, který jsem stihl, mně bylo jasné, že tady je energie na rozdávání a kapely bylo celé pódium plné po celé vystoupení. Volný čas vyplňuji navštívením králů diskoték jménem TURBO na menším pódiu, kde se mně dostává ucajdané verze písně „Díky já jdu dál“ a již věrohodnějšího „Hráče“. Song „Chtěl jsem mít“ jsem si operativně v duchu přejmenoval na „Chtěl jsem jít“ a šel jsem. Ba přímo utíkal. Blížilo se to, na co jsem celé dlouhé měsíce čekal – PRETTY MAIDS. Čekání se vlastně ještě protáhlo, jelikož zprovoznění kláves tentokrát vyžadovalo mnohem větší manévry než pouhé stisknutí knoflíku. Pretty Maids tedy začínají s téměř půlhodinovým zpožděním, ale to nevadí, čas ukázal, že sobotní program zkrátka bude trochu delší, než se původně plánovalo. Hvězdná aura vyzařující z některých kapel je až nepopsatelná a zřejmě i nevysvětlitelná. Zatímco někteří dělají kejkle, aby donutili publikum k alespoň minimální spolupráci, Ronniemu Atkinsovi stačí naznačit pohyb a ti pod pódiem dělají rázem to samé. Legendy už ale zkrátka nějakou tou nadpřirozenou schopností disponují. K samotnému hudebnímu provedení musím říci, že se ani tentokrát nedostavila nějaká extáze. Stejně tomu bylo i před dvěma lety na Metalfestu. Tentokrát k tomu přispěl i důraz na poslední dvě alba a s tím spojené zanedbání osmdesátkového odkazu. Navzdory řečenému (nebo možná právě proto) se však na konci setu nacházím ve stavu naplněné spokojenosti a ve stavu plánování vyjížďky na další tuzemský koncert Pretty Maids na podzim. Asi jsme opět u těch zmíněných nadpřirozených schopností. Zatímco v pátek se Clawed Forehead obešli bez kytar, sobotní headliner, ryze vokální soubor VAN CANTO, se nenadře ani s dalšími nástroji, tedy kromě bubeníka, který musí být při odjezdu na koncert a s tím spojeným stěhováním nástrojovky při pohledu na spoluhráče pěkně nasraný. Vokální preludia zněla nádherně a při zavřených očích by málokoho napadlo, že na umělcích na pódiu jaksi nic nevisí. Někteří lidé, se kterými jsem v průběhu festu mluvil, to označili za cirkusové představení, ale proč ne. Ať hudební nebo cirkusové, já se celou dobu bavil královsky. Vrcholem byl asi „Bards Song“ od Blind Guardian, ale energičtější vypalovačky znějí neméně věrohodně. Docela rád bych zašel s Van Canto na pivo a poslechl si to pěkně u hospodského stolu. Po dvou melodických kapelách přichází čas na něco tvrdšího, třeba na HAIL OF BULLETS. Ti mě zastihli v ideálním rozpoložení, a tak jsem si jejich precizní technickou deathmetalovou řezničinu užil v plné porci, stejně jako dav, který i na ně zůstal úctyhodně zahuštěný. Poodcházím na menší scénu na ROOT, avšak po náročném dni, který nebyl zdaleka vyplněn pouze přítomností na festivalu, už jejich mix dřevních i novějších skladeb vnímám tak nějak napůl, byť podzemní atmosféra, kterou Big Boss a spol. dokáží navodit i po mnoha letech, pohltila i zbytky mého vnímání. UNEARTH nejsou můj šálek čaje a SINISTER už ke své vlastní škodě, jak jsem druhého dne zjistil, slyším pouze jako ukolébavku do auta. Nebývá zvykem, abych referoval i o kapele, na které jsem nebyl přítomen, ale musím se zmínit, že od všech známých, které jsem v sobotu potkal, jsem po celý zbytek dne poslouchal ódy na VILÉMA ČOKA, který hrál v odpoledních hodinách.
NEDĚLE
Ospalé ráno, pár zakoupených rohlíků, vnímání probouzejících se mátoh líně se potulujících po stanovém městečku, tak začala neděle. Davy se však po nějaké době odstřihly od ranního rozjímání a vyrazily hned po desáté vyslechnout, co dramaturgie nachystala na neděli. Na hlavní scéně začíná hrát DANIEL KROB. Jeho comebackové album vyvolalo v metalové komunitě rozpačité dojmy, bylo načase se přesvědčit, jak je tomu u živého provedení. Danovy písně mohou leckomu připadat obyčejné, ale když se k tomu na pódiu přidá nezpochybnitelné muzikantství, které je znát nejen z kytarové hry, ale i z procítěného bezchybného frázování, je zaděláno na zážitek, u něhož se rozhodně nebudu bránit opakování. Navíc kytaristů, kteří přicházejí se sóly, která mají hlavu a patu, je jako šafránu, Dan Krob mezi ně nepřestal patřit od dob, když tvořil nezapomenutelné pidlikačky pro skupinu Ferat. Abych jen nechválil, musím říci, že dávný feratovský tradicionál „Hamty, hamty, hamty“ jsem od něho v neděli slyšel v tak příšerném provedení, že hůř si to ani nedokážu představit. Krátký přesun na menší scénu, kde právě řádí LOCOMOTIVE. Dav před pódiem dává důkaz, že tento přímočarý metalcoreový nářez nemusí být pouze doménou otřásajících se klubů, ale i na festivalovém světle dokáže rozhýbat davy. Po občerstvovací pauze procházím kolem hlavní scény, na které prezentují své veselé hitovky WOHNOUT a jejich počínání přihlíží početný dav. Já se jdu podívat na menší scénu na skupinu ALIGÁTOR. Jejich strejcovský bigbítometal lze přijmout s chápajícím úsměvem, ale nutno však poznamenat, že více než festivalové pódium by Aligároru slušela rezervace na pěkné místo v muzeu nebo ve skanzenu. Náladu mně nezlepší ani tiché vystoupení poněkud unaveného ARAKAINU na hlavní scéně, kde mě z letargie vyvedla asi jen píseň „Salto mortale“ a potěšil pozapomenutý otvírák „To jsme my“. To příbuzní (nejen žánrově) DYMYTRY nabízejí na menší scéně o poznání více energie a po skončení arakainího setu mají atmosféru, kterou jim starší harcovníci mohou závidět. Protivnost průvodního slova a vystupování, jež ve mně vzbudila averzi vůči této kapele při vystoupení na loňském Metalfestu, je protentokrát pryč, a tak kromě zbytečného bubenického sóla oceňuji energii a náladu, která z Dymytry tryská na všechny strany. Pokud existuje absolutní jistota spojující zábavu, kvalitu, nezaměnitelnou originalitu a festivalovou jistotu, je to KRUCIPUSK. Kapela si kdysi velmi obtížně dláždila cestu do dnešní pozice, přičemž se jí od agropublika, které v 90. letech tvořilo absolutní většinu návštěvníků festivalu, dostávalo poměrně dosti negativní odezvy. Strejda Tomáš však vydržel a neustoupil ani o píď z cesty a dnes za svou neústupnost a kráčení si za svým snem sklízí zasloužené ovoce. Houpavým rytmům a chytlavým sloganůn v neotřelém rukopisu Krucipusku se dočkalo zasloužené odezvy. DOGA je zvláštní úkaz. Hraje jednoduchý bigbít a obdařuje jej texty, které je pro esteticky cítícího jedince někdy lepší nevnímat. Díky nekompromisní motorkářské image a naprostému perfekcionismu při vytváření pódiové šou je však spolehlivým tahákem českých festivalů. Doma bych si ji nepustil, ale na Basinfirefestu jsem byl rozhodně rád, že jsem aspoň kousek jejího setu viděl a slyšel. Ohlášena je změna programu. KERN odpadávají a na scénu přicházejí chorvatští RISING DREAM v čele se zpěvačkou, o které jsem si před vystoupením myslel, že starší brácha vzal malou sestřičku na výlet na turné. Jihoslovanští bratři začínají hrát pro hrstku lidí, avšak po celou dobu jejich setu se trousí další a další. Není divu, energický set, který střídá powermetalové (nechápat v německém slova smyslu) a deathmetalové polohy (ano, ta dívka za mikrofonem se umí pořádně opřít do murmuru) nedovoloval spustit oči z pódia a přerušit přísun do sluchovodů. Na hlavní scéně mezitím rovněž dochází ke změně programu a na pódium nastupují neplánovaně COAL CHAMBER, kteří byli v časech, kdy jsem obýval nejmenovaný internát, oblíbenci četného skejťáckého osazenstva téhož baráku. I devadesátá léta po sobě zanechala něco, co si s chutí poslechnu i dlouhá léta po jejich odeznění. Křížení numetalu a hopsacího hácéčka mě sice nikdy nebralo, ale tenhle výlet do historie společně s evidentně dobře se bavící a set si neobyčejně užívající kapelou se mně nadmíru zamlouval. Mimochodem, taneční kreace baskytaristky byly opravdu roztomilé. Na scénu nastupují SOILWORK a já mám poprvé za tři dny před hlavní scénou pocit, že se nacházím na rockovém festivalu a nikoliv na komorním koncertě. Poprvé se totiž z repráků ozývá něco, co bych nazval hlasitou hudbou (a to je u festivalu, kde převažuje metal, dost překvapivé). Opět se nejedná o můj šálek čaje, ale deathmetalový nářez doplněný hravými kytarovými linkami prokazuje moc získat si i posluchače, kteří této kapele běžně neholdují. Dav pod pódiem si Soilwork evidentně užívá a zdá se, že se na místě násobí počet těch, kteří si je na podzim dají ve Zlíně znovu. Po jejich povedeném vystoupení zabloudím k menší scéně, což jsem neměl dělat, jelikož tam zrovna řádí postrach dobrého vkusu jménem WALDA GANG. Tahle zbytečná skvadra dokáže nejednomu otrávit den. Jejím členem je prý i pornoherec Robert Rosenberg. Nutno říci, že pokud se chce věnovat umění, měl by zůstat u své původní profese, jelikož ta je ve srovnání s pornografií, kterou předvádí tato kapela, uměním ryzím a nezkaženým. Přesto musím se skřípěním zubů uznat, že zpěv Vládi Šafránka zněl více než skvostně. EXUMER jsou oldschool thrash metal z Německa. Přesněji řečeno, Exumer jsou naprosto typický německý oldschool thrash metal. Jednou větou lze říci vše, jelikož kapela nabídla přesně to, co lze na základě těchto rčení očekávat. Nekompromisní nářez pěkně od podlahy. Hrálo se na nostalgickou strunu, pánové vypadali snad i trochu dojatě a neskrývali své nadšení, že do našich končin konečně také dorazili. A publikum jim jejich radost dvojnásobně vracelo nadšenými reakcemi i dlouhotrvajícím circle pitem. Měl jsem trochu obavy, že účastníci waldagangácké taškařice u menšího pódia zamíří po dávce agra do stanů, avšak opak byl skutečností, a tak se dav před Exumer stále zvětšoval, i když dánští RAUNCHY už zpoza pódia vrhali starostlivé pohledy. Dánové to u nás mají dobré, King Diamond zazářil na Metalfestu, Pretty Maids sklidili ovace o den dříve na Basinu, a tak nebylo divu, že Češi tento svůj oblíbený muzikantský národ neopustili ani po únavných čtyřech dnech ve Spáleném Poříčí. Dánové mají zřejmě melodie v krvi, a tak hudba této žánrově obtížně zařaditelné kapely obsahovala vedle nářezových growlingových slok se sekanými riffy neobyčejně vymazlené refrény, jejichž provedení na Basinfirefestu narušoval jen optický fakt, že se z reprobeden linuly široké vícehlasy, zatímco mikrofon se pohyboval v blízkosti úst jen jednoho člena kapely. Nakonec ale šlo díky této kapele mnoha hudebních tváří o ideální zakončení celého festivalu.
Basinfirefest je zaběhnutým festivalem, u kterého není žádným překvapením, že se každoročně vydaří. Nejinak tomu bylo tentokrát. Tato jistota je pro pořadatele ideální vizitkou a pevným stavebním kamenem pro další ročníky. Na louky u Spáleného Poříčí se bezpochyby jezdí za hudbou, ale útulné prostředí vesnice na Plzeňsku patří k nemenším lákadlům, proč se na toto místo vracet. Můžeme se těšit na další ročník.
