A to i přesto, že už nežijeme za železnou oponou, kdy se kissácký plakát z německého bravíčka stal oltářem nejedné stěny panelákových pokojů, a náš pohled tak může být o něco střízlivější.
Kolem devatenácté hodiny stojím před pražskou outůarénou a pomalu se posouvám frontou ke vchodu. Otáčením hlavy rozšířím své periferní vidění, načež mě na první pohled zaujme vysoké procento lidí, kteří jsou vyzbrojeni kissáckými tričky a dalšími proprietami. Marketing tedy funguje na jedničku do dnešních dnů, pirátská trička (mimochodem, šla po koncertě na dračku) lze jeho magii rovněž přičíst. Druhým pohledem zjišťuji, že pomalovaných obličejů je naopak o něco méně, než bych očekával. A třetím pohledem docházím k překvapivému závěru, že ve věkovém rozvrstvení poměrně rovnoměrně zahrnujícím všechny skupiny od teenagerů až po šedesátníky přecejenom viditelně převažují mladší ročníky.
Ve 20 hodin začíná svůj set předkapela, jejíž název vyhledávám až doma na internetu. Popravdě řečeno, kdybych nepsal tento report, ani bych se touto činností nikterak nenamáhal, jelikož BITCH & CHIPS mě s výjimkou nesympatické image nezaujali vůbec ničím a jejich vystoupení, kde nebyla snad jediná nápaditá nota, pro mě bylo nekonečně dlouhé už v polovině druhé písně.
Nekonečně dlouhé bylo ale i ticho před nástupem KISS. Však se také hala několikrát hlasitě ozvala, aby se dožádala příchodu čtveřice na pódium, ale na nějaký větší ryk je prostředí arény přecejenom trochu málo svobodomyslně rokenrolové.
Čekání však bylo zapomenuto s prvními slovy nezbytného intra. Paul, Gene, Tommy i Eric se za zvuků skladby „Psycho Circus“ spouští z výšin na kovovém pavoukovi, který vévodí celé scéně a jehož různé rampy a piedestály jsou během vystoupení hojně využívány. Každý tón a pohyb jsou důkazem, že není žádnou náhodou, že Kiss naplno prorazili živým záznamem. I já jsem jen velmi sporadickým posluchačem jejich studiových nahrávek, které zní pro mé uši příliš starosvětsky a obroušeně. Tady lze opravdu stoprocentně věřit všem promo textům, že úkol pobavit lidi je pro kissáky alfou a omegou jejich snažení, čemuž nezůstali nic dlužni ani v Praze. Muzikanti jsou tedy neustále v pohybu, na pódiu se nepřetržitě něco děje, a co je hlavní, z namalovaných obličejů ani na chvíli nemizí úsměvy (koneckonců, styl zmalování je tomu uzpůsoben). Nejviditelněji to lze vysledovat u Erica Singera, který nemizící úsměv doplní při každém přechodu zašpulením do kamery, a ještě stihne celou šou doplňovat skvostným vokálem. Popisování Geneova plivání krve před „God Of Thunder“ či let Paula doprostřed sálu by bylo nošením želízek na úřad vlády, a tak pojďme k samotnému hudebnímu provedení. Zvuk je parádní, vícehlasy skvostné a průřez repertoárem přesně takový, jak bych si jej ani nedokázal vysnít (snad jen „Rock Hard“ bych si ještě dopřál). Pohlcují mě i skladby, které v minulosti nepatřily k mým oblíbeným. Kapela ví, co od ní lidi chtějí (dle sloganu asi „to nejlepší“), a vždy udělá maximum pro to, aby jim to také dala. Svěží provedení, stejně jako schopnost přijít i v nových dobách s chytlavou skladbou („Say Yeah“ patřila k vrcholům koncertu), naštěstí zabraňují tomu, aby se z Kiss stal pojízdný skanzen.
Věděl jsem, co od kissáků mohu očekávat, a přesně to jsem také dostal. Mohlo by se to možná zdát poněkud předvídatelné, ale nejpozději při závěrečném skvostu „Black Diamond“ jsem dospěl k rozhodnutí, že při příští příležitosti na ně musím vyrazit znovu. Tito chlapíci, na které by měli chodit spíše moji rodiče, nás doufejme ještě dlouho bavit nepřestanou.