Po dohledání informace, že hoši zabodovali na Portě, pro rockery mnohdy spojené s představou zarostlých mužů v maskáčích, se zjihlým zrakem se topořících při Vlajce, mne jalo očekávání, kamže to Filip stylově nakročil.
Album otevře ve skladbě Lvice variace na typický rastamaský popěvek „úúje
“, přecházející ve slogan „ujel mi vlak“. Parketa reggae, kdysi něco na Portě absolutně neakceptovatelného, tedy evidentně dnes není jevem nestravitelným u folkumilného lidu, a takový Dylan, před léty z koncertu vypískaný pro něco tak nepochopitelného, jako bylo použití elektrické kytary, by měl z tolerance publika počátku tohoto tisíciletí dozajista radost. Následující Tramvaj, atmosférou zpěvu a instrumentace evokující písničky od Buty, rozehrává Filip na zvonivé Fender piano, po osudech cestujícího a vsuvce s Petrovou trumpetou finální verš „a já tu zatím v dešti moknu“, je jak stvořený pro tu dnešní nekončící slotu (psáno 2.6.2013), vcelku autentickým to dojmem i pro mne, maje za sebou ranní odčerpávání vody z kotelny i od čerpadlové jednotky bazénu v nekončícím dešti.
Následují svižná skladbička Rum a bum jakoby opět byla psána pro momentální situaci promoklého jedince, vyžadující (nejeden) šálek grogu. A v pohodové písničce Vidím dým má svůj prostor i jinde hostující Karel Šváb, zde na sopránku. A pakliže po „zavři oči, odcházím
“ padne informace „tak si zakouřím“, vcelku lze předpokládat, že se nejedná o škodlivý tabák. Kuba, hříčka s Cuba, i dalšími vtípky jako „kastrát“ či „ananas – a na nás“ je opět veselý kousek s Karlovým klarinetem a Filipovou basou.
„Kytarovka“ Hlavou proti zdi je již interpretováno bez nástrojů hostí, a tentokrát se textově pohybuje ve vážnějších tématech, poetiku interních pocitů za vše snad vyjadřují obraty:
nakrmí krví obě předsíně a zpité komory zazní jak nejsilnější zvony
“ nebo: „ zkouším zapálit srdce, ale nemám oheň
“, hospodsky oproti tomu znějící Kravata stojí pochopitelně na akordeonu, otázkou je, zda by se líbila heligonkařským příznivcům Peterkova pokleslého. Leč divácky veleúspěšného Šlágru. Co jiného, než piano (a též kytaru) pak rozezní Filip v Klavíru, příjemně lehkém latino kousku. Devátý track Plyšák pak opakuje slogan „jsem plyšák kožený, plyšák pro ženy“, následuje šlapavý takořka rapový song Buď normální, kde zní krom Filipovy basy i nepřeslechnutelné vyhrávky hostující Švábovy flétny, a předsevzetí „zejtra přestanu hulit“ je negováno tušeným „naštěstí do hodiny všechno zapomenu“.
Láhev, sex, štěstí se blýskne otevřenými obraty jako „jen mrcha nemrdá“, či pro mnohé nepokrytecky autobiografickým momentem „sám se domů stále vracím, trénovat masturbací“. A další milostný song Mezi náma je pro změnu opět v méně časté poetické rovině, kde „beránek se na oltáři drobí“, zatímco mezi protagonistu písně a neidentifikovatelný protějšek vstupuje „bílá smrtka, jež zdá se nevinná“. Kouřem (ohňů táborových) prosycení porťáci jistě ocení pozdrav z chaty Ahoj paneláci, poslední punkovka Autoprotestsong vyzývý bujaře „pošlete nás do piči (ba též do prdele)“. Několikavteřinový Bonus trek vcelku nic vzhledem ke stopáži nemůže nabídnout.
Unplugged punk funk, folk – reggae punkové duo, folk experimental, folk – acoustic – czech, androfolk a podobné termíny lze u Vasilova Rubáše v různých odkazech dohledat coby specifikující pojem pro příslušnost k nějaké škatulce, jev to mnohdy zbytečný, pro prvotní orientaci však nezbytný. Netřeba se však rozhodně obávat apokalypsy v Konci světa, vydaném r. 2012 u vydavatelství 100Promotion.