Jak řekl Jiří Urban, nová deska vše odhalí. Bohužel odhalila hlavně
nedostatky v textech, plochých melodií, nudných aranží a zoufale fádního
vokálu Václava Bárty. Album ze srdce nerad kritizuji, ale Rány jsou vyloženě
albem, které zapadne rychleji než zmizí letošní špatné zimní počasí a za pár
měsíců po něm neštěkne ani pes. Nechápu jak mohla tak fantastická sestava v
čele s Milošem Maierem a Jiřím Urbanem vytvořit tak zoufale sterilní
skladby, které prosviští vaší hlavou a nezanechají ani smítko v paměti.
Už první vlaštovka, cover verze hitu Ráchel od Oceánu, naznačovala určité
pochyby o kvalitě nadcházející desky. Druhý singl Poušť pak připomenul
muzikálové zkušenosti Noida, které v případě rockové desky nejsou úplně
vhodné. Skladba působí nesmírně kýčovitě až úsměvně, zvlášť, když si k tomu
pustíte „vydařený“ klip. Ostatní písně se nacházejí v mantinelech pop rocku,
sem tam střiženým rádoby moderním metalem. Vzpomínky na relativně syrový
Dolores Clan, první Noidově nu metalové kapele, jsou ty tam. Rány jsou
deskou určenou pro masy. Jenže ani mainstreamové masy tuhle nadýchanou
bublinu poslouchat nebudou, není v ní totiž jediný opravdu silný hit, který
by měl šanci se v rádiu udržet.
Ani v pomalejších baladách to neklape. Vzdávám se, Na vlnách či Nezvratný
osud jsou nutné zla, každého rockového alba, které se někdy povedou, jindy
méně. Tady ani omylem. Naprosto zbytečné kusy. Pochvalu (v rámci možností)
si vyslouží snad jen ostřejší Pomsta a pokud přivřu oči nad textem, tak i
titulní Rány.
Silný marketing, skvělý hráčský doprovod, mnoho zkušeností v showbyznyse ani
bulvární reklama na ústřední postavu nepomohla k nahrání kvalitní desky. Teď
nezbývá Noidovi, než se uchýlit zpět k fádním melodiím muzikálů a nějakou
dobu tam setrvat. Potom může zkusit druhý rockový pokus, který doufejme
dopadne o mnoho lépe. Rány jsou upřímně řečeno mizerným počinem, který
vícerý poslech nepotřebuje.