Na albu je deset písní, které fanoušci znají už z předchozích desek (čerpalo se hlavně z desky Sirény a kukuřice z roku 2008). Teď jsou ale obohaceny o zvuky a hluky Tomáše Vtípila (DG 307,…) a jeho orchestru.
Ti přesunuli skladby do úplně jiné roviny a najednou nevadí, že Marcel občas spíše recituje, než zpívá. V každé písni se totiž rozjíždí hned několik melodií najednou a člověk má pořád co sledovat a jen matně za tím vším dokáže rozeznat kytaru Marcela Kříže, se kterou obyčejně vystupuje.
Jestli mám ale vyjádřit první dojem z desky, tak by to byl děs. Deska totiž vypráví příběhy z podzemních pater společnosti, čemuž odpovídá i hudební doprovod, který je místy opravdu děsivý a to zejména tehdy, kdy dostane hlavní slovo noise.
Ani nový styl hudby ale nesmazal osobité kabaretní písničkářství Marcela Kříže a mám takový dojem, že několika písním nový kabátek více než prospěl, protože díky elektrovychytávkám dodal každé skladbě svou vlastní atmosféru.
Tímto krokem si ale autor ještě zúžil počet svých posluchačů, protože poslech nové desky by mainstreamoví posluchači nemuseli přežít ve zdraví. Mé srdce ale při poslechu plesá a pár dalších zaplesá určitě úplně stejně.