Jestliže strohé booklety alb všech projektů, které mají s Odysseou něco společného, málokdy ujdou jízlivým poznámkám hudebních kritiků (a nezřídka se podílí na stržení nějaké té hvězdičky v hodnocení), tentokrát je vše mnohonásobně vynahrazeno. „Věčný příběh“ je totiž komplexním dílem spojujícím v sobě hudbu, poezii a výtvarné umění, takže booklet se stává nedílnou (a ke vnímání celého alba nezbytnou) součástí celého projektu. Najdete v něm totiž třináct kouzelně poetických obrázků od Zuzany Bittlové (+ jeden vtípek jménem Roudná), které Jana Nového Cimburu inspirovaly nejprve ke složení veršů a následně i k hudbě. Takže žádné vyprazdňování archívů (s výjimkou letitého vyznání „Pro Zuzanu“), nýbrž kolekce nově vzniklých skladeb, které byly stvořeny právě pro účely tohoto alba.
Kolekce tedy přináší 14 autorských písní Jana Nového Cimbury. Kromě akustických kytar, které si hlavní protagonista nahrál tentokráte sám, se objevuje zvuk zobcové flétny, která někde plní funkci nositele atmosféry s nádechem kramářského středověku, jinde spojovníku s folkovou tvorbou. Občas zazní i zvuk elektrické kytary, a to především v sólech. Flétnové party nahrála Romana Tomášková, elektrickou kytarou nazdobenými aranžemi přispěl tradičně Radko Andrejs. Písně nesou všechny znaky typického Cimburova autorského rukopisu. Spojení s obrázky z bookletu však dává poslechu nový rozměr. Sám jsem oproštěný od jakékoliv schopnosti vnímat výtvarné umění, ale díváte-li se na obrázek a současně pronikáte do veršů, jež na jeho základě vznikly, náhle se před vámi otevírá úplně nový obzor vnímání, kdy vám autoři dávají nahlédnout do svého světa vnitřních asociací. Samotné písně jsou tradičně nápadité, melodické a zpěvné, takže si dokážu představit, že mohou znít u nejednoho muzikantského stolu či táboráku. A při troše sofistikovanosti rozhlasových dramaturgů by nebyla nouze ani o všeobecné hitové ambice. Vrcholy alba? Hitovým refrénem obdařená „Ve vlasech mých jak v proudu vod“, pohádkovou atmosférou prodchnutá „Jak snadné se milovat“, houpav reggae „Rozkoš“, melancholicky jemná „Žena jak krajina“, tichý valčík „Snění mění spaní v bdění“, vypravěčská balada „Poslední večeře Páně“, časem již prověřená „Pro Zuzanu“ nebo obzvláště vydařená pseudolidovka „Stýská se mi stýská“.
Vyjmenování osmi skladeb ze čtrnácti jako vrcholů alba vypovídá o materiálu více než dost. Vnímat svět pěti smysly je někdy málo, jindy hodně, ale pokud se oprostíte od chaosu okolního světa a naladíte se s Odysseou akustik na stejnou vlnu, sami budete překvapeni, do jakého „Věčného příběhu“ vás album zanese.