Vyznat se však v jejích studiových deskách, kde se skladby přelévají z jednoho alba do druhého a leckteré z těch, které od Odyssey známe, vyšly i pod hlavičkou projektů personálně spřízněných, není pro fanouška úplně jednoduché. I na stále ještě aktuálním počinu „Pohádky“ pár takových najdeme.
Pod „Pohádkami“ je podepsán především baskytarista Odyssey Jan Nový Cimbura. Vlastně bychom nebyli daleko od pravdy, pokud bychom tento projekt nazvali jeho soukromým počinem, se kterým mu vypomáhají spoluhráči z jeho domovské kapely. To by však vůči instrumentálnímu vkladu Václava Běhavého, Radka Andrejse, Karla Šela, Josefa Lisce, Martina Szorada (všichni působí nebo působili v různých sestavách Odyssey) i hostujícího klávesisty Miloslava Orcígra bylo trochu nespravedlivé.
Celé album se nese v duchu Cimburova komornějšího písničkářství, ke kterému se po léta přiklání třeba v akustickém duu Odyssea akustik nebo ve své další známé bluesrockové formaci Pohoda. Ostatně některé ze skladeb bylo, je či bude možné od těchto formací slýchat. Nedokážu identifikovat období vzniku každé z kompozic, ale některé byly ke slyšení již před desítkami let. Neočekávejte žádný nářez, jak už jsem naznačil v úvodu odstavce, jde o písničkářský rock, ve kterém se nekoná žádné bigbítové dunění, naopak se zde dostávají výrazně ke slovu akustické kytary, zatímco ty elektrické si ve svých tradičně vypiplaných vyhrávkách vystačí se zkreslením, ze kterého omítka ze zdí rozhodně neopadává. Pojďme se ale věnovat tomu, o co tady jde především, a to jsou písničky:
„První pohádka“ v sobě spojuje dva důvěrně známé motivy, a to pramatku všech rokenrolových melodií „Rock Around The Clock“ se zlidovělým textem Františka Hrubína „Princeznička na bále poztrácela korále…“. A dál už to znáte. Zařazení této písně jako otvíráku však nevidím jako úplně šťastné. Následující „O perníkové chaloupce“ a „O pyšné princezně“ už kdysi vyšly na počinu „Na bigbítové tancovačce“, tehdy ještě pod hlavičkou skupiny Pohoda a s dosti mizernou zvukovou produkcí. Na „Pohádkách“ dostaly obě písně o něco akustičtější kabát, Cimburův projev je více vypravěčský a dětské sbory jim dodávají uhlířovsko-svěrákovskou hravost, takže pro mě toto vyznění v porovnání s dvacet let starým záznamem vítězí. Pokud tyto skladby v žádném provedení neznáte, vězte, že textově jde o věrně převyprávěné příběhy oněch pohádek. Samozřejmě v rozsahu, který umožňuje stopáž jedné průměrně dlouhé písně. Jako čtvrtá přichází další vzpomínka na nezapomenutelné balady od Pohody, a sice „Zadkem přímo na záhon růží“. Tentokrát mohu porovnávat se starou nahrávkou (tuším ze živáku), která před rokem 1990 nechyběla asi v žádné kazetové sbírce na severním Plzeňsku. Nové komorní pojetí tentokrát za svým historickým předobrazem poněkud pokulhává, postrádám tam více zvukové barevnosti a v refrénu rozhodně chybí typické kytarové sólové štrikování tehdejšího kytaristy Pohody Jaroslava Duroně. Každopádně je ale dobře, že se tato píseň, jež byla ve své době fanoušky důvěrně nazývána „Prdelí do kytek“, konečně dočkala studiového stvárnění. Pokračuje se známou „Pohádkou strýčka Lokajíčka“ s nadmíru obrazotvorným textem. Ta vyšla v oficiální diskografii už v 90. letech a provedení na „Pohádkách“ se příliš neliší. „V Betlémě na slámě narodil se král“ byla proslavena v roce 1997 další plzeňskou skupinou Gepard. Autorem hudby je Petr Šťastný, který ji složil za svého působení v Pohodě a poté si ji přenesl do zmíněného Gepardu. Jde vlastně o originál, který vyšel s více než desetiletým zpožděním po své vlastní coververzi. Tato píseň může posloužit jako příklad nespravedlnosti a zmanipulovanosti českého hudebního průmyslu. Zatímco v roce 2011 novináři vymýšleli půvabné příběhy o jedné nejmenované vánoční písni, která tehdy ovládla předvánoční rozhlasový éter (samotná píseň a její načasování bylo dílem zkušených producentů, kteří si k jejímu nazpívání přizvali slavného zpěváka), tento západočeský skvost je známý jen v regionu, což je škoda, protože by otřásl i pozicí „Purpury“ od Jiřího Suchého.
Dostáváme se ke skladbám, které mně doposud byly neznámé. „Šťastnému děvčeti“ je zhudebněným textem Jiřího Wolkera a nese se stoprocentně v duchu tvorby dua Odyssea akustik. Tady o bigbítovou kytaru nezavadíte. To samé se dá říci o „V bouři spadl z mraků anděl“, avšak místo countryových manýrů se zde na povrch dere zcela typický rukopis „cimburovské“ baladotvorby. Bigbít se v mezích, které jsem mu vymezil ve třetím odstavci, dostává ke slovu znovu v písni „O otesánkovi“, ve které znovu dostáváme k poslechu klasický pohádkový příběh. Sloka je podána vypravěčsky (rap by byl přecejenom trochu neadekvátním výrazem), avšak aranže atmosferických kláves s jemně si hrající kytarou dělá z poslechu této písně, ač už její textová předloha se dá nazvat počinem pokukujícím po žánru horroru, příjemný požitek. Pokud mám vklad některého ze zúčastněných instrumentalistů opravdu vyzdvihnout, tak je to kytarista Martin Szorad. Nevím, zda je to jeho mládím (je asi tak o 2 generace mlaší než ostatní hráči), ale skladby, jejichž nahrávání se zúčastnil, mají o poznání větší šmrnc než zbytek desky. První z nich je další z typických Cimburových balad „Láska je loďka“. Co k ní říci kromě jména autora? Nic dalšího asi není zapotřebí, zajímalo by mě, jak je hluboká studnice nápadů, ze které autor pro své mistrovské pomalé kousky čerpá. První vrchol alba. A druhý následuje hned poté. „Jsem vyběhlej typ“ v sobě spojuje všechny atributy toho nejlepšího z odysseácké tvorby. Nakažlivý rytmus, který vás nutí neustále hýbat hlavou do rytmu, perfektní zaranžování (opět tleskám kytaře Martina Szorada), hitová melodie a text, jenž v sobě spojuje melancholii společně se sebeironickým humorem. Že je pro staré kapely obtížné stvořit skladbu s dosahem, jenž mají její největší hity? S touto bych to rozhodně zkusil, pro mě patří už teď do zlatého fondu.
Předposledním kouskem je další vzpomínka na Pohodu, a to balada „Návraty a vzpomínky“. Mohl bych sem doslovně zkopírovat svůj komentář k písni „Zadkem přímo na záhon růží“ a neměnit na něm ani písmenko. Album je zakončeno „Kovbojskou pohádkou“, jež je typickou táborákovou countryovkou.
Kdo by chtěl v „Pohádkách“ hledat chytlavost a energii klasických odysseáckých hitů, ten by mohl být jejich poslechem trochu zklamán. Na albu je po produkční stránce znát přístup „udělej si sám“ a rovněž Cimburova inklinace k akustickému hudebnímu projevu. Kdo však ocení baladické kousky s poetickými texty, komornější provedení a nechá se rád nést na vlnách nostalgie, tomu mohu poslech „Pohádek“ jednoznačně doporučit. Je dobře, že se archívy s klenoty vyprazdňují, jen doufám, že to neznamená rezignaci na nové nápady. Pokud jsou totiž „Láska je loďka“ a „Jsem vyběhlej typ“ relativní novinky, mělo by se kromě archívů nadále čerpat i z nových inspirací a pohostit posluchače dalšími nápady z aktuální tvůrčí dílny.