Autobus z Plzně vyrážel už ve dvě odpoledne a vzduchem se vznášely oblaky sdělovaných dojmů z o den dříve proběhnuvšího pražského koncertu skupiny Metallica, jehož návštěvnost asi mnohonásobně převýšila všechna očekávání. Bylo tedy otázkou, zda metaloví fanoušci zvládnou dodat patřičnou diváckou kulisu dvěma koncertům metalových velikánů v řadě. Už po vykročení do pardubických ulic bylo jasné, že ano a že ani tři takové koncerty v řadě by nemusely nijak návštěvnicky strádat. Pohled do všech hospod v okruhu dvou kilometrů od stadionu zdejšího čerstvého mistra hokejové extraligy dával jasnou nápovědu, jak to bude večer vypadat. Zprávy, které se novinami šířily druhý den a které informovaly o rekordně rychlém vyprázdnění sudů ve všech místních nálevnách, onu domněnku jenom potvrzovaly. Natěšení na koncert nemohla zkazit ani trapná akce nějakého rádia před stadionem, jejíž moderátor si myslel, že k uspokojení přítomných (raději v dostatečné vzdálenosti se vyskytujících) metalových davů stačí za každým slovem říkat „vole“ a vyhlašovat duchaplné soutěže typu „pivo na ex“, do kterých měl velký problém najít z tisícihlavého davu aspoň pět dobrovolníků.
Možná z nedočkavosti, možná z úcty k pracovním povinnostem přítomných na druhý den, THIN LIZZY odstartovali svůj set už někdy čtvrt hodiny před osmou. Existenci této kapely jsem vždycky vnímal, avšak nikdy jsem nebyl okolnostmi přinucen k jejímu intenzivnějšímu poslechu. Jejich hitům jsem pochopitelně uniknout nemohl, avšak jejich znění v původní studiové podobě bylo příliš archaické i na takového retro zpátečníka, jako jsem já. Tudíž jsem jejich set bral především jako příležitost k odfajfkování další legendární kapely, kterou jsem měl čest vidět naživo. To tedy byla předkoncertní prognóza, avšak samotné vystoupení mi tento pohled značně poupravilo. Z jejich setu tryskala energie na všechny strany, o což se zasloužila zejména košatá kytarová úderka čítající hned tři střelce, navíc zvuk byl čistě současný, takže o nějakém archaismu nemohlo být ani řeči. Ricky Warwick se bez problémů stylizoval do projevu již dávno nežijícího Phila Lynnotta, takže hlasový projev byl zcela přirozený a bez nějakých výškových hlasových ekvilibristik, které jsou typické pro některé generační současníky této kapely. Vystoupení THIN LIZZY nenechalo chladnými ani všechny přítomné, a tak celý set uběhl příjemně a tak rychle, že kdekdo zalitoval, že nebyl delší.
Následuje nepříliš dlouhá pauza a tím i rozsvícení světel, které využiji k rozhlédnutí se po aréně. S hlavou nasměrovanou ke stropu zjišťuji, že zaplněna jsou všechna místa k sezení, a to včetně těch úplně nahoře. Oči poté sjedou dolů a pohled směrem dozadu dává jasnou odpověď na to, zda pauzu využiji k menšímu pohybu po stadionu, anebo ji budu věnovat k účelu udržení dobytých pozic. Je narváno do posledního místa, vzduch začíná být už teď trochu vydýchaný, naštěstí vždy přijde včas čerstvý klimatizující vánek.
Po nasměrování pohledu zpátky na pódium zjišťuji, že je skryto za velkou plachtou s nápisem Epitaph. Ta samozřejmě s prvními tóny „Rapid Fire“ padá dolů a na pódiu se nachází pět chlápků oděných převážně v kůži vyzdobené nezbytnými kovovými ornamenty a dalšími nezbytnými rekvizitami. Kdo by to byl čekal, že? Nutno říci, že aby dojem nebyl příliš jednotvárný, proměnil Rob Halford celé vystoupení v jakousi módní přehlídku, ale přesný počet převleků po mně nechtějte. Bubeník Scott Travis šperkuje skladby, z nichž většina plyne ve středním tempu (pochopitelně v rámci metalu) četnými přechody a dalším hračičkováním, baskytarista Ian Hill po celou dobu koncertu zarputile mává basou a dává zabrat strunám tak, jako by si jej Judas Priest vytáhli teprve před rokem z nějaké místní kapely a on si užíval své první turné (co na tom, že je v kapele nejdéle). Dalo by se očekávat, že cosi v duchu předchozí věty věnuji nováčkovi v řadách kapely Richiemu Faulknerovi, ale ten si počínal, jako by byl v kapele odnepaměti a svými kytarovými běhy potvrzoval, že byl při výběru tou správnou volbou. Glenn Tipton byl tím, jenž byl po boku Halforda přítomen. Co se za touto divnou větou skrývá? Pohybová téměř nesmělá úspornost, která se však nijak nepodepsala na kytarovém riffování a sólování, které bylo přesně takové, jaké jej člověk od tvůrce stylu očekává. Rob Halford se představil ve výtečné hlasové formě, jeho výkřiky s léty nijak neztratily na intenzitě nabroušené cirkulárky, pouze v Painkiller těžce nestíhal, ostatně tam se řve celou dobu, takže při věku protagonisty není divu, že se ony skřeky ocitly mimo poslouchatelnou snesitelnost. Co říci k samotné hudební náplni? Provedení zcela na jedničku, to je bez diskuse, kytarové duo se výtečně proplétalo, rytmika byla našlapaná a zpěv s výjimkou výše zmíněného zcela stoprocentní. Zvláštní smeknutí patří zvukaři, je obdivuhodné, jak musí být s Halfordem sehraní při nejrůznějších vychytávkách, kdy nechá v ozvěně doznít Halfordův výkřik, zatímco ten do doznívajícího vlastního hlasu ještě stihne zazpívat dalších pár tónů. Výhrady mám k poskládanému repertoáru, přecejenom bych očekával věnování více pozornosti kultovnímu albu „Painkiller“ a oželení několika skladeb ze 70. let. Nejenže mi tvorba Judas Priest z tohoto období nic moc neříká, ale musím konstatovat, že na mě desky z tohoto období působí místy až odpudivě. Naštěstí se o jejich živém provedení lze vyjádřit podobně jako u Thin Lizzy, takže jsem ze zařazení archivních kousků nějak otrávený nebyl, i když musím přiznat, že pár kousků z „Defenders Of The Faith“ by mi udělalo větší radost než skladby od „British Steel“ směrem do minulosti, a to včetně jmenovaného. Rušivě působily i příliš časté odchody kompletní kapely z pódia, ale to už bych na nesmírně vydařeném koncertě se skvělou atmosférou hledal zbytečně mouchy za každou cenu.
Jak v minulosti při oslavách osvobození republiky připadajícímu právě na 8. květen často zaznívalo, přijeli včas (pravdivost tohoto tvrzení nechť posoudí pamětníci a historici). To lze aplikovat i na JUDAS PRIEST. Přijeli včas a ve stoprocentní formě, a kdo si jejich koncert nenechal ujít, viděl kapelu, která do důchodu rozhodně spěchat nemusí. Bez ohledu na název aktuálního turné si troufám věštit, že příležitostí vydat se na jejich vystoupení bude v příštích letech ještě dostatek.